Syrské obrázky aneb Trampem do Sýrie
(15. 8. – 28. 8. 1998)
Je SOBOTA 15.8.1998, 19,00 pražského času, a naše, pro tento okamžik „Syrská sekce 4.trasy TAKU“ ve složení Káča & Wickie R. vyráží na svou krátkou cestu za dobrodružstvím a poznáním směr Sofia, Istanbul, Damašek.
Na první etapu cesty máme ve vší pokoře koupené jízdenky u cestovní kanceláře TRAKIA, která provozuje pravidelnou autobusovou dopravu z Prahy do Sofie.
Deset minut před odjezdem z holešovického nádraží zjišťuji, že máme sice kolíčky na prádlo i dárky pro domorodce, ale že část našich deviz zůstala bezpečně uložena v domácím baru... Moji dvaasedmdesátiletou maminkou, která si nedala vzít příležitost ještě nás naposled spatřit, tato chmurná skutečnost kupodivu ani v nejmenším neotřásla. Mnou poněkud ano, ale, jak známo „čas pádí jako splašená kobyla“ , a – „není čas na hrdinství...“ Ani na nic jiného...
Vyjíždíme na čas. Dále již cesta z Prahy do Sofie probíhá bez zvláštních událostí. Také bez slibovaného občerstvení.
Nicméně nutno doznat, že autobus se pohybuje v čase i prostoru velmi uspokojivě a velmi překvapivě nedochází k žádným prostojům na žádné z hranic – a že jich bylo !!!
Houževnatě se probíjíme hranicí česko-slovenskou, slovensko-maďarskou, maďarsko-srbskou a srbsko-bulharskou. Řidič je světaznalý, a staví pouze na těch odpočivadlech, kde je WC zdarma.
Živíme se střídavě řízky a jogurty, jinak většinu cesty barvitou krajinou postkomunistických států prospíme. Špinavě šedá, vyprahlá pole střídají špinavě šedá betonová města. Do cílové (zatím) stanice, Sofia – centrální autobusové nádraží dojíždíme s lehkým předstihem a nutno říci, že krása a velkolepost hlavního bulharského města nás naprosto ochromuje. Centrální nádraží je věrnou kopií onoho v Bolívii, kde svého času vystoupili z vlaku hrdinové Divokého Západu Butch Casidy a Sundance Kid. My dvě, přestože české ženy, nejsme hrdinky !!! Ačkoli linka Sofia-Istanbul jede operativně už za tři hodiny, je to čas k nepřežití... Mezi nástupišti se ztěžka pohybují místní opilci, a doslova mezi koly autobusů se válejí neuvěřitelně malé a neuvěřitelně špinavé děti v neuvěřitelně teplých přízových punčocháčích a čepicích. Za povzbudivou šipkou WC se skrývá rozlehlé smetiště bez jediného milosrdného keříku. Čůráme v těsné blízkosti teprve nedávno pošlého pejska. Občas někdo prochází. Zdravíme se ... Konečně 18,00 hod. ukončila tento vleklý exodus, a cesta do Istanbulu je otevřena. Jak se později ještě mnohokrát přesvědčíme, v těchto končinách, stejně jako při vysokohorské turistice, se vzdálenosti neměří v kilometrech, ale v hodinách. Problém nastává při každém venčení, neboť nemáme bulharské peníze, a zde se za použití WC všude striktně požaduje poplatek.. Do přírody nelze, neboť příroda NENÍ ! Trpíme mlčky.Karolíně je špatně. Na předposlední zastávce čůráme darem – všímavý Jordánec nám dal peníze na záchod !!!
Protentokrát posledním vyčerpávajícím bodem programu je zdolání turecké hranice.. Je přesně půlnoc z neděle na pondělí, máme za sebou dva úmorné dny jízdy a turečtí celníci, jakoby chtěli mermomocí potvrdit staré pořekadlo o tureckém hospodářství, nás donekonečna nutí vystupovat a nastupovat do autobusu. Vystoupit, nastoupit. Vystoupit, nastoupit. Nieder, auf. Nieder, auf. Celkem pětkrát. Při poslední repríze je třeba vyložit veškerá (i příruční) zavazadla, igelitky s jídlem i odpadky a připravit je na parkovišti k prohlídce. Řidič autobusu povzbudivě volá: „ Otevřít, rychle, rychle !“ Zápasíme s přezkami báglů, a v okamžiku, kdy jsme připraveny předvést jejich obsah, míjí nás turecky celník vskutku jako paša, velkopansky mává rukou, a náš řidič snaživě překládá: „ Nakládat, rychle, rychle“... Bezhlavě zastrkujeme řemínky do nesprávných přezek, házíme bágly s rozmachem do útrob autobusu, a znovu (opravdu již naposled) nasedáme.
Zbytek cesty doklimbáváme všichni zcela vyčerpaní. Káče je stále špatně.
A je ráno, PONDĚLÍ 17.8., 05,00 hod. teď již tureckého času, a my přistáváme na istanbulském OTOGARU, který je oproti sofijskému naprosto čistý, organizovaný, s řádově asi 50ti cestovními kancelářemi. Již v 05,30 hod. máme zjištěnu tu nejlevnější (HAS), která je ochotna dopravit nás do Damašku za vcelku velmi slušnou cenu 28 USD za osobu. Odjezd v 12:30 hod. Kupujeme si jízdenky a v patře nad kanceláří, v místnosti zvané SALON, v obrovských sametových klubovkách prospáváme dopoledne. Před polednem rozměňujeme 5 USD a utrácíme je za: 2 čaje, 2 loupáky, 4 kávy a 3 x WC. Inflace v Turecku je opravdu značná.
Ve 12,30 hod. vyjíždíme HAS-busem směr Damascus. Průběh cesty je tentokrát značně luxusní (alespoň do ANTAKYE, což je poslední větší město před syrskou hranicí). Celou cestu téměř nepřetržitě se podává čaj, káva, sušenky, džus.Promítá se úžasně veselý turecký film o mladém vesničanovi, který se chce ženit...Také po každém občerstvení kolínská, kterou jako jediné z celého autobusu zarputile odmítáme, čemuž náš „děžurnyj“ prostě ODMÍTÁ uvěřit. Teprve ke konci cesty nalezl úlevu v pravé islámské víře – prostě se s naší nepochopitelnou averzí k čistotě smířil.
V ÚTERÝ 18.8. v 05,45 vystupujeme v Antakyi, odkud nás v 9,30 hod poslední část cesty sveze již místní autobusová doprava poslední úsek cesty TAM – do Damašku.
Tato část cesty už není ani tak pohodlná, ani povzbuzující. Jednak není žádné občerstvení, jednak krajina vypadá jako pouštní provedení uhelných hald.
Na turecko-syrských hranicích je pro nás dvě ZNAČNĚ dusno – přestože jsme byly informační brožurkou již v Praze varovány ohledně postavení a ošacení ženy v arabském světě, jaksi jsme tento moment po třech dnech a nocích v mnoha autobusech podcenily, a před syrské celníky předstoupily v nátělnících s nejužšími ramínky, navíc Káča v legínách a s týden starými DREDY po celé své (jinak tak inteligentní) hlavince. Celník vyvolává jména pasažérů, chvíli zápolí s našimi křestními jmény (na příjmení už si netroufá vůbec), a když zvedne oči od dokumentů, a spatří nás v naší hanbě, nevěřícně zakroutí hlavou, zabodne prst do vzduchu směrem ke Karolíně, a posléze si jím v jednoznačném gestu provrtá hlavu. Všichni ostatní (celníci, spolupasažéři i řidiči okolních autobusů) s ním zřetelně souhlasí. Ženy si uplivují.
Karolína je uražená, a obě máme tísnivý pocit, zda nedojde ke kamenování. Prcháme zpět do bezpečí autobusu, potupně se převlékáme (o mnoho lepší to však není), a vtisknuté do koutku přežíváme poslední část cesty.
NICMÉNĚ !!!
V 17,00 hod. syrského času vjíždíme do Damašku. S americkou dvojicí Amy a Mattem, se kterými jsme se seznámily v autobuse, si bereme za 100 SYR (cca 70,– Kč) taxi do centra, a po dvou prvotních neúspěších (hotýlky jsou plné – je sezóna) nacházíme vskutku hotel BLEŠÍN (takto Ali Basha) – alespoň máme místo na střeše. Střecha je vybavena nesmírně proleželými a smrdutými postelemi, nicméně když si člověk dá koženkovou matraci na zem, na matraci vlastní karimatku, na karimatku vlastní spacák, a na spacák své vlastní, během předešlé cesty do polohy skrčence zdeformované tělo, zavře oči, a chvíli si opakuje, že spí v HOTELU za POUHÝCH 100 SYR, je situace rázem přijatelná.
Recepční mluví arabsky a DOBŘE RUSKY: Oprašuji tedy školní znalosti a plynně konverzuji k úžasu obou Američanů, vlastní dcery, ale hlavně sebe sama.
Obchod je uzavřen ! Necháváme si bagáž v recepci, a vydáváme se hledat jedno z nejdůležitějších míst naší zmatené existence v tomto nepochopitelném a tajuplném světě, kde se všechno dělá, říká a hlavně píše JINAK... Oním záchytným bodem je „Turistická informační kancelář“. Platí ji vláda, mluví tam anglicky, a rozdávají informace i mapy zdarma. Tento svatostánek jako jediný má také nade dveřmi nápis v latince. Nedivila bych se, kdyby každý z jejích pracovníků měl před jménem titul Doc.Dr., a za ním CSc. Dostáváme mapu Damašku a několik veledůležitých informací, a s úlevou se vracíme k hotelu. Jsme hlady polomrtvé, a tak se vrháme do jednoho z prvních průzkumů zdejší kuchyně. V lidové restauraci naproti našemu domku hrůzy si objednáváme metodou „pokus-omyl“ půl kila čehosi, k tomu cosi a ještě něco. Za řádově 10 minut začnou chodit chody. První cosi je shiskhebab (mleté skopové na špízech) a je jich šest ! K tomu vrchovatý talíř rýže, kopec hranolků, velká mísa salátu (rajčata, papriky, okurky, cibule, trocha kopřiv, a ještě cosi neidentifikovatelného, na kostky nakrájeného a růžového. Vynikající. Na stole není k hnutí, a my se cpeme, navzájem se ujišťujeme, že tohle přece NEMŮŽEME rozhodně sníst – a cpeme se dál.
Syrská kuchyně – přece jsme Tě pokořily !!!
Snědly jsme všechno. I kopřivy a růžové cosi... Celá tahle hostina stále 330 SYR !
Vítejte do Sýrie !
Z večeře už se jen doploužíme na naši nepříliš pohostinnou střechu. Sprchujeme se za 35 SYR na osobu, pak začínáme vybalovat. Okamžitě se odkudsi vynoří smrdutý obyvatel ! Vynoří je skutečně výstižný název...Jeho kobka (stejně páchnoucí jako on sám) má okénko s výhledem přímo na naše kavalce. Vstup probíhá neuvěřitelně klasicky – v okně se objeví dvě ruce, potom čelo, oči, nos. Pan soused má evidentně „noční erotické počasíčko“. Když se sprchuje Káča (o dvě patra níže), přichází se trochu seznámit. Arabštinou kombinovanou s mimickým projevem hodným Mistra Fialky mi klade zdejší nezbytné vstupní otázky: Odkud jsme, zda jsme sestry, jak se nám líbí Sýrie, jak se jmenujeme a kolik je nám let. Páchne děsivě, dívá se chtivě a neodchází a NEODCHÁZÍ. Když ho konečně zapudí příchod recepčního (přišel inkasovat sprchovné, a zaplaťbůh se nezdržel), přichází další návštěvník. V houstnoucím šeru odkudsi z dalšího temného kouta (střecha je jich plná) vychází váhavě ZVÍŘÁTKO. Vidím nepříliš vysoké nožky, malou hlavu, zato DLOUHÝ ocas. „KRYSA ! Ještě tohle !“ zaběduji v duchu, ale už nebojuji. Ležím a dívám se, jak se zvíře obezřele přibližuje. Zvažuji, zda bude lepší zaútočit první, nebo předstírat smrt. Zvíře už je blízko – měla bych se rozhodnout. Potvora však ztratila trpělivost jako první. Vyhrbila hřbet, vztyčila ocas do elegantního otazníku – a tenince zamňoukala...
Chvíli nato se vrací Karolína, a také identifikuje koťátko jako KRYSU... Po mém vysvětlení se rychle uklidní. Usínáme.
Je ÚTERÝ 18.8.
Od božího rána samá sranda. Pan Šmírák přináší nám i Amíkům po jablku a banánu, a láká Káču na vysprchování do svého brlohu zdarma. Tedy – za hubičku (míněno doslova). Káča nepochopitelně odolává.
Vaříme si pravou českou tureckou kávu na syrské střeše, během její konzumace přijímáme návštěvy pravděpodobně kompletního personálu hotelu, donekonečna odpovídáme na shora uvedené otázky a vyměňujeme si cigarety. Po kávě Káča uvážlivě vykapává prázdný plecháček přes zábradlí hotelu, a jistou rukou ho vrhá z pátého poschodí na dole stojící ledaře.
Zdá se, že minula, neboť když po 15ti minutách vycházíme z hotelu, neleží na ulici ani hrnek, ani ledař.
Súky, súky, súky !!! Je jich několik, jsou plné lidí, oslů, vozíků,stánků, obchodů a věcí zcela záhadných názvů, tvarů i barev, ale především zcela neurčitelných co do použití. Jako první kupujeme červenou „palestinu“ (100 SYR) pro našeho Kubeše, kterou tady mají absolutně na každém kroku. Při této rozhodující koupi se seznamujeme s Abúdem a Saladinem (vulgo Salátem) – mladými, velmi dobře angličtinou vládnoucími a moderními Syřany. V jejich horním obchodě (je tu zvykem mít dole na ulici stánek s levnějším zbožím, a v patře někde poblíž – tj. za 2–3 rohy) obchod se zbožím dražším, kde se také odbývá obligátní pití čaje („becouse of Syrian hospitality“), jak slyšíme donekonečna znovu a znovu po celou dobu našeho pobytu). Popíjíme výtečný „Flower tea“, konverzujeme na MNOHEM vyšší úrovni než doposud, a Káča zde nalézá novou životní lásku – takto stříbrný náramek s modrým kamínkem. Hoši jsou nesmírně pozorní (dokonce i ke mně), zábava příjemně nezávazná a hlavně nevlezlá.Během posezení se cena náramku sešplhá na polovic (just for You, Karolina), a dostáváme pozvání na podvečerní vyjížďku nad město, kde je (dokonce i podle průvodce) nádherný výhled na celý Damašek, a HLAVNĚ ! vlahý vítr po celý den. Přijímáme jen napůl – jako pravé dámy, a odcházíme nasytit své duše kulturně-historickou potravou. Začínáme proslulou Umájjovskou mešitou. Cestou odmítáme desítky pozvání na čaj ( míněné skutečně a vždy naprosto vážně), snažíme se uhájit Karolínin zadeček od nemístných doteků (ty mírnější ignorujeme, na vydrzlejší hrozíme pěstí) a pokoušíme se vysvětlit prodavači vycpaných zvířat, že ne, že OPRAVDU nechceme vycpaného sokola se skleněnýma očima – dokonce ani když svírá ve vychrtlém pařátu vycpaného bílého králíčka s děsuplnně zakrváceným bříškem.
Konečně se kterousi uličkou víceméně omylem vypotácíme ze súku přímo před mešitou. V pokladně dostáváme černý burnus s kapucí (nesmí být viděn ani jediný vlásek ! ) a vstupujeme do mešity, která je skutečně krásná, obrovská, a dýchá úžasným klidem. Lidé sem totiž chodí nejen vzývat Alláha a rozjímat, ale i odpočívat, svačit, snít a spát. Je to ukázka neuvěřitelné tolerance – u zdi usilovně mlátí hlavou o zem postarší asketický Syřan v červené „palestině“ a khaki mundúru, hned vedle něj žena celá v černém a se zahalenou tváří kojí miminko, kolem procházejí dva muži v důvěrném rozhovoru důvěrně zavěšeni. Tato, pro Evropana zcela nemyslitelná situace se ostatně opakuje zcela běžně, znovu a znovu, zcela kdekoliv. Muži se vodí za ruce, procházejí se zavěšeni do sebe jako postarší snoubenci, objímají se za chůze kolem pasu a ramen. Nepodařilo se nám doposud (ani během následujících dnů) zjistit, jaký smysl a původ tento zvyk má – pouze podle četnosti projevu usuzujeme, že Sýrie prostě NEMUŽE mít tolik homosexuálů...
Před námi kráčí štíhlá žena s kníratým mužem. Oba mají dlaně i hřbety rukou nabarvené hennou, s překrásnými drobounkými ornamenty, které vypadají jako vytetované. Později se dozvídáme, že tím oznamují světu, že jsou zasnoubeni a budou se co nevidět brát.
Vstupujeme do místnosti, kde si věřící (ale i my) omývají nohy. Ochotný pán v bílém burnuse nám hezkou angličtinou podává zasvěcený výklad ohledně mešity,různých zvyků a typů oblečení.
Z mešity pokračujeme podél citadely (kterou je možné vidět pouze zvenčí) k dalším památkám.
Kupujeme Kubešovi rozkošné kožené sandály s poutkem pro palec – za 200 SYR.
O něco dále narážíme na skvostnou íránskou Modrou mešitu. Další ochotný mladík (všichni jsou ochotní !) nás zve dál, a interiér je naprosto brilantní ukázkou pravé a skutečné orientální nádhery a zdobnosti.Je tu oddělení pro ženy, oddělení pro muže, a společné oddělení. Všechno je ve zlatě a stříbře, v modré mozaice, s množstvím křišťálových lustrů a zrcadel.Po prohlídce mešity se Íránec Khaled operativně ujímá další prohlídky města. Ukazuje nám půvabnou podzemní restauraci v bývalém domě kteréhosi paši, kde s komickým nadšením navštěvujeme evropské WC. Otázka toalet obecně, přestože teprve druhý den pobytu, se umíněně dere do popředí našeho zájmu.
Dále nám ukazuje krásnou Umájjovskou universitní knihovnu – budova má přepůvabné ornamentální fresky na vnějších zdech a stinné patio s keři ibišku a jasmínu a kamennou fontánkou. Fotíme.
Khaled volí jako další bod programu „Muzeum řemesel a tradic“, kde díky němu a jeho přátelům úspěšně unikáme vstupnému (300 SYR). Muzeum je velmi zajímavé, pojaté formou skansenu – v místnostech s původním zařízením postávají, posedávají a polehávají figuríny paši, jeho manželek, synů, tchýní a služebníků. Strávíme zde hodně času, ale stojí to za to. Khaled podle osvědčeného syrského receptu velmi zlehka tlačí na pilu, a snaží se nás urvat na společný večer, ale odmítáme s poukazem na americké přátele. Loučíme se...Nezbytné foto a adresa.. Zklamání z jeho, úleva z naší strany, neboť tradiční syrská pohostinnost a obětavost je pro nás značně, značně společensky vyčerpávající.
Probíjíme se zpátky súkem, kde stovky přátelských domorodců jako hejna vrabců vytrvale čiřikají „Hallo madam, Čík, Čík, ahoj, come to visite my shop !“ Obloukem se vyhýbáme vycpaným jestřábům a jejich králíčkům, a okolo 18,00 hod. hlásíme příchod k Abúdovi a Salátovi.
Kupuji Karolíně náramek. Je krásný, Karolína šťastná a já za hodnou matku. Kluci nás berou do auta (je to obrovský prastarý americký křižník silnic), přihazují na misku vah naprosto nic nechápajícího japonského turistu, který zabloudil do jejich krámku právě v tento okamžik a vyjíždíme. Japonec mluví překvapivě pouze japonsky.
Vražedným tempem a sebevražednými myškami projíždíme městem. Držím se křečovitě opěradla a občas tlumeně heknu – hoši mne uklidňují: „Tento způsob dopravního ruchu je NORMÁLNÍ, a bouračka je velice DRAHÁ záležitost, takže...“ Naslouchám se zjevnou nedůvěrou, ale během dalších dnů musím přiznat, že jsme zde viděly a zažily lecos, nicméně bouračku nikoliv.
Stmívá se.Silnice opouští město, a klikatí se vzhůru do hor. Abúd a Salát jsou inteligentní a zábavní společníci. Mluvíme o kultuře, hudbě, politice. Také o presenční vojenské službě, která čeká Saláta za 14 dní. V Sýrii je tříletá, a odvedeni jsou všichni – kromě těch, kteří jsou jedinými syny v rodině. Kdyby totiž během vojny (ev. války, která tady, na Blízkém Východě může vypuknout prakticky kdykoliv) zahynul jediný syn, rodiče by ztratili svůj jediný poklad, a kdo by se staral o sestry ? Běžný počet dětí v rodině je 6–10.
Vyjíždíme nahoru na kopec a vyhlídka nám doslova vyráží dech. Připadám si jako v Rio de Janeiro, na kopci s obrovským Kristem. Pod námi leží pestrobarevně osvětlené šestimilionové město. Zelená světla označují mešity, modrá minarety.
Sedíme na kamenech na okraji srázu, kouříme a díváme se. Vzduch je tu mnohem chladnější než dole v ulicích, a vane občerstvující vítr.
Asi po půl hodině nasedáme zpátky do vozu, a vracíme se dolů k bazaaru. Tam se loučíme, děkujeme. Japonec plaše mizí.
Odcházíme na svou střechu. Po cestě ještě nakupujeme ovoce – je nesmírně levné. Víno, žlutý meloun, olivy, nektarinky a fíky – všechno dohromady asi za 120 SYR.
Toužíme po odpočinku, ale ještě nás, jak se ukazuje, čeká jeden bod programu. Druhý recepční rozhoduje, že bez teplé sprchy prostě NEMŮŽEME jít spát, a snaživě slibuje zapnout bojler.“Ten minits, ten minits“... Po dvaceti minutách Karolína vzdává a odchází se sprchnout studenou o poschodí níž, jak jsme měly v úmyslu původně. Sotva zmizí, vrací se recepční s dobrou zprávou – lázeň je připravena ! Očividně je zklamán, že mu Káča unikla, ale nakonec usoudí, že i matka je konec konců ženská, a vleče mne do sprchy. Ukazuje se, že tato se nalézá v jeho vlastním pokoji...Uvádí mne to poněkud do rozpaků, odmítnout však již nelze.
A tak se sprchuji v uzounkém prostoru za rozbitými zatahovacími dveřmi, zatímco majitel sedí vedle v pokoji na posteli a kouří. Snažím se zvládnout hygienu co nejrychleji, následkem čehož mi padají mýdla, ručníky i kartáčky na zuby. Když se konečně vysoukám z koupelničky, můj Syřan na mne cení svůdně žluté zuby, a přátelsky popleskává po polštáři. Prchám druhou kosmickou...Vzhůru, vzhůru na střechu ! Vzhůru do zapomnění !
STŘEDA 19.8. Vstáváme opět s budíkem v 7,30 hod., vaříme si kávu a balíme. Necháváme si ještě zavazadla v recepci, jdeme se rozloučit s Abúdem & Salátem, a hurá!!! NÁKUPY za 500, KULTURA za 1.000. Zlato a oříšky, šátky, voňavky a strašlivě sladké fondánové cukroví, ručníky a krajky. Pyramidy syrových ovčích hlav s vyceněnými zuby na velikých tácech vypadají jako Smrtky… Kupujeme báječné židovské háčkované čepičky pro kamarádku Marjánku (která nám hlídává kocoura) a pro mne, báječný bílý burnus, a péřové boa.
Je tu všechno – pohříchu jen záchody nikoli ! Přebíháme uličky mezi auty a ručními vozíky desetkrát tam a zpátky, nakukujeme do nejrůznějších obchodů ( člověk skoro nikdy neví, vstupuje-li do banky nebo do holičství), nahlížíme do slepých uliček, neni-li někde aspoň TROŠKA soukromí, úkryt. Nelze než si vzpomenout na známé rčení, že „jsou chvíle, kdy močový měchýř tlačí na mozek tak usilovně“…Nakonec vbíháme do malé restaurace, která nemá dosud otevřeno. Dva chlapci teprve myjí podlahu, ale nám už je všechno jedno.
TUALET,tualet ? TAM ! Ano, tam vzadu jsou dveře, a za nimi mokrý, špinavý, ale přesto
RÁJ !!! Typické je, že náš vpád restauratéra nepohoršil, nýbrž pobavil. Ustal ve šmudlání podlahy, uvařil nám čaj, a NECHTĚL ho zaplatit…Vydýchaly jsme se, napily, zakouřily si – a šly. Zbytek dne už neprobíhal ani zdaleka tak dramaticky, odhlédnu-li od faktu, že Karolínu OPAKOVANĚ osahával asi 13ti letý chlapeček s naprosto neproniknutelným výrazem a bakelitově neprůhlednýma očima. Vždycky šel chvíli za námi, pak zrychlil, pleskl ji po zadku, předešel nás, přešel na druhý chodník a oklikou se zařadil zpátky za nás. Když provedl svůj obchvat potřetí, Karolína ho chytla za paži, zuřivě a velmi vulgárně mu vynadala v perfektní angličtině, a v závěru mu vrazila sevřenou pěst doslova pod nos. Byla by vylekala I mnohem dospělejšího sexuálního devianta – u nás… Hošík nezúčastněně zíral, a když ho pustila, odešel klidným krokem…
Odpoledne jsme pro zklidnění navštívily Národní muzeum, které bylo velmi evropské, čisté, a kultivované. Neuvěřitelné předměty z neuvěřitelných materiálů – křišťály velké jako pěst, pouťově obrovské perly, zlaté knoflíky jako tenisové míčky. Po dvou hodinách máme definitivně dost. Vracíme se do hotelu a připravujeme se na další cestu.
Ještě si kupujeme nejnutnější potravu ve stánku přes ulici (voda + FALAFEL = placka arabského chleba, naplněná rajčaty, sýrem a bůhvíještěčím) a bereme si taxi na autobusové nádraží. Přesto, že jsme se předem domluvily na ceně,(100 SYR – což odpovídá), chce řidič v cíli dvojnásobek. Razantně mu nadávám česky, dávám mu stovku, a odcházíme.
U vchodu na nádraží kontrolují vojáci pasy a zavazadla (zřejmě tu vládne systém kantonů), ale když vidí naše bágly, jenom mávnou rukou. V jízdenkové kanceláři se nás ujme sympatická mladá pokladní, raduje se z faktu, že jsme Češky, a navíc ještě matka s dcerou (nevím, zda je tento fakt sám o sobě důvodem k radosti...) a prodává nám lístky do Palmyry za 100 SYR/os.. Autobus odjíždí za 40 minut – máme štěstí. Je to model tak zhruba mého ročníku (ročník 52). Je k prasknutí narvaný lidmi nejrůznějších etnických skupin a náboženství, a spoustou úplně maličkých dětí, přičemž o ty úplně nejmladší (0–6 měsíců) se starají zásadně otcové. Pečují o ně s dojemnou pozorností,a zdá se, že jsou na ně i sebe patřičně hrdí. Naopak dětičky nevřískají, pláčou jen docela maličko a usínají na klíně naprosto kohokoliv.
Jedeme světle šedou, kamenitou pouští bez jediného keříku, jediného záchytného bodu. Stmívá se, pak už je noc s hlubokým nebem a velmi zářivými hvězdami. Po několika hodinách jízdy míjíme po levé straně silnice osamělý beduínský stan, osvětlený jedinou lampou. Autobus zastavuje, vystupuje postava v burnusu, za zády vozu přechází silnici, a zvolna, plápolavě se ubírá ke stanu. Není boha kromě Boha, a Mohamed je jeho prorok.
Je to nádherná, důstojná osamělost.
Pokračujeme v jízdě. Kolem 22?:00 hod.večerní vjíždíme do Palmyry. Během 10 minut nacházíme v boční ulici motel Paal Shmen, kde v recepci pozorují americký akční film s arabskými titulky tři syrští jinoši – tak mezi 10–14 lety. Domlouváme cenu na 300 SYR za obě, dáváme si bágly do pokoje (je čistý, pěkný, a se třemi pohodlnými postelemi) a jdeme se na necelou hodinku projít po hlavní (a vlastně jediné ulici) městečka. Palmyra je de facto pouštní turistické městečko, které se skládá jednak z památek (ty ovšem uvidíme až ráno) a přilehlého turistického zázemí – hotýlků, restaurací a krámků. Jsou tu vlastně jenom turisti a obchodníci.
Vracíme se do motelu, kde nás v podobě majitele čeká poněkud tragikomické překvapení. Moteliér nám vysvětluje, že hoši jsou ještě malí, a dopustili se omylu, a že buď můžeme mít dvoulůžkový pokoj s vlastní sprchou a záchodem za 500 SYR, nebo že nám dá na třetí postel spolunocležníka. Ptám se, je-li to žena nebo muž, a pán s baziliščím úsměvem odpovídá, že muž. Dále dodává, že Albánec. Už chybí jen sdělení, že je jednonohý, a právě uprchl se syrského žaláře...
Je nám jasné, že se jedná o zcela fiktivní postavu. Je ale 23,00 hod., jsme unavené, a pokoj je lákavý. A tak smlouváme, popotahujeme se, a nakonec se sejdeme na 400 SYR za noc. Je to komické, a vskutku orientální.
Po netradičním úvodu tradiční závěr večera – sprcha, psaní deníků. O půlnoci usínáme jako špalky.
A je ZAS-ráno, PÁTEK 21.8. Jako každý den disciplinovaně vstáváme na budíka – chceme-li něco vidět, nelze jinak.Po sprše (kolikátá už ?) a tradičním přehrabáním báglů vyrážíme do terénu. V kanceláři cestovky zjišťujeme cenu a odjezdy autobusů z Palmyry na Crack des Chevallieres – největší syrský křižácký hrad, který hodláme absolvovat zítra. Dále se stavujeme v kanceláři turistických informací, kde hřaduje jakoukoli smysluplnou řečí nevládnoucí úředník. Jako obvykle nemá mapy ani brožurky v angličtině, neboť anglicky mluvících turistů je samozřejmě všude převaha, ale dostáváme alespoň základní plánek starověké Palmyry v němčině. V těsné blízkosti kanceláře je restaurace, do níž nás vřele láká majitel. Nebyly bychom proti, ale nemáme momentálně žádné syrské peníze, a jak se ukazuje, na rozdíl od Damašku je zde (a dále pak i ve všech ostatních městech) značný problém směnit marky a dolary, a dokonce i jimi platit.V Sýrii jako takové vládne totiž paradoxně jakési orientálně-socialistické zřízení, které v mnohé připomíná situaci na českém devizovém trhu před sametovou revolucí. Každý chce tvrdou měnu, ale směna na černém trhu je zakázána. Lidé se bojí. Špitají koutkem úst a ohlížejí se přes rameno do pouště, neblíží-li se ucho zákona. Jde to do takových extrémů, že když nám o něco později nabízí směnu peněz kastelán na křižáckém hradu, který má 350 místností a jsme v něm 4 živoucí bytosti – my dvě, on a jeho otec – nejprve se pečlivě rozhlédne, a pak sníží hlas do spikleneckého šepotu.
O hradu a kastelánovi však později...
Majitel restaurace nás zve na kávu a labni (vynikající jogurt s protiprůjmovými účinky) pod značkou „No money, just friend“. Takže lehce posnídáme, o kus dál nás na další čaj a foto v berberských šátcích zláká velbloudí taxikář, a pak už tedy konečně VZHŮRU NA TY PAMÁTKY !!!
Palmyra – Pouštní nevěsta,nebo také Město palem je jedním z nejstarších měst na světě – zmínky o ní najdeme na asyrských tabulkách už 2.000 let př.n.l. Bývala bohatým obchodním centrem, vedla tudy hedvábná stezka, proudili zde šperky, vzácné sklo, slonovina i koberce. Nejvíce však toto místo uprostřed pouště úproslavila královna Zenóbia, která nastoupila na trůn r. 267 n.l. a vládla zde do r. 274, kdy byla svržena a zajata římským císařem Aureliánem. Pod její vladařskou (a prý i velmi půvabnou) ručkou město bohatlo a vzkvétalo. Dodnes zde stojí běloskvoucí zbytky mramorových paláců a chrámů, připomínajících dobu Zenóbiina slavného panování. Je v ní Vítězný oblouk, divadlo, kolonáda, královnina lázeň a město mrtvých. Bílé sloupy v rovné písečné výhni. Vedro. Mrtvo. Občas se mihne drobounká ještěrka s dlouhými prstíčky zakončenými komickými bambulkami.
Nad antickým městem, na vysokém vyprahlém pahorku se vypíná středověký křižácký hrad Qala´at ibn Maan.
Je pravé poledne. Je VEDRO. (Později se od místních občanů dozvídáme, že 51°C)
Tím pádem pro dvě potrhlé české poutnice ten pravý okamžik pokořit pahorek. Stoupáme. Dávno před půlkou cesty mám dost. Sípám. Rozostřuje se mi vidění. NEMŮŽU !
Je to ale výzva, a jak známo, česká žena se NIKDY nevzdává ! Jdeme dál. JE VEDRO, JE VEDRO, JE VEDRO. Začínají mne brnět prsty na rukou. Karolína s kozoroží umíněností kráčí dál. NEDOJDU ! Míjejí nás další dvě ještěrky. Jsou skutečné ?
Tak jsme došly ...
Ve stinné vstupní místnosti sedí mladý muž, starý muž a neuvěřitelně ošklivá mladá Japonka. Dostáváme čaj. Vodu. Čaj a ještě čaj.
Platíme vstupné – v Sýrii jsou vstupy do muzeí a památek poměrně drahé pro dospělé, zato komicky nízké pro studenty s kartou YSIC. Takže pro mne naše současnost za 300, pro Káču za 15 SYR !!! Zprůměrováno celkem uspokojivé.
Zatímco nám mladý muž poskytuje zasvěcený výklad o založení a historii hradu, rozšafně se rozkračuje na židli, nenuceně si vykasává burnus vysoko, ach tak převysoko, a poskytuje nám detailní výhled na (z jeho pohledu) zřejmě nejskvělejší pamětihodnost zdejšího hradu. Inu – jiný kraj, jiný nemrav...
Později nás provádí po desítkách místností.Ukazuje nám každou střílnu zvlášť – opět včetně oné vlastní....
Nicméně z cimbuří je nádherný výhled na ruiny pod námi. Stálo to za to. Měly jsme prvovýstup, starověk i novověk. Erotika v ceně !!!
Vracíme se do vstupní místnosti. Ve vší konspirativní tichosti měníme marky za syrské libry, a ptáme se po Japonce. Starý muž překvapivě odpovídá: ŽABAN KAM. ŽABAN DRINK. DRINK. ŽABAN GOU. NOU KÁSTL. ŽABAN GOU... Mladý muž přikyvuje a znalecky dodává: ŽABAN BÚR BÍBL... Nad tímto sdělením nám zůstává rozum stát.
Že by ? Zmateně po sobě pokukujeme. Otec se synem znovu, tentokrát důrazněji zopakují celou litanii. Po kratším oboustranném vysvětlování a několika kontrolních otázkách zjišťujeme, že: ŽABAN je půvabnou transkripcí slova JAPAN, dále pak že Japonka přišla, pila, pila, nechtěla vidět hrad, protože je chudá (búr bíbl = poor people), a že tedy odešla...
ŽABAN byla zřetelně dost zvláštní jak na evropské, tak i na syrské poměry...
Loučíme se, a stále nevychládající pouští se vracíme k mírné formě civilizace. Dolů to jde sice nepoměrně snáz, rozhodně však ne SNADNO. Cestou potkáváme pasáka dlouhouchých koz, které připomínají přerostlé křepeláky. Pastevec si žádá cigaret. Dáváme mu dvě, on však chce celý balíček i se zapalovačem. Cigarety jsme uhájily – zapalovač nikoli. Byl firemní, a za reklamu člověk nikdy nemá litovat peněz, že ?
Na začátku sloupořadí, přímo uprostřed pouštního města, zcela proti jakékoliv logice a pravděpodobnosti stojí v odpoledním žáru se svým vozíkem prodavač nápojů. Poušť vydává své poklady. Kupujeme si vodu. Pijeme. Nemluvíme.
Přichází on, ona a ono. „Fando, nekupuj mu tu kolu – je to moc sladké..“ Češi. On mluví plynnou arabštinou. Je zde zřejmě za prací, a rodina ho přijela navštívit. Jsme však příliš unavené, takže se ke své národní příslušnosti nehlásíme a mlčky odcházíme. Společenský kontakt by vyžadoval příliš mnoho sil.
Procházíme kolonádou a doslova se nutíme do posledních snímků. Na konci kolonády je brána, za branou prašná cesta a za ní – zahrádkářská kolonie. Jak zjišťujeme později, řádní obyvatelé Palmyry tu mají zahrádky, na kterých pěstují ovoce a tráví zde své volné dny. A protože je dnes pátek – syrská neděle, jsou Syřané na svých zahrádkách. U ústí uzounké a křivolaké uličky stojí mladý, velmi štíhlý muž v černém burnusu a s milým úsměvem nám kyne, abychom ho následovaly. Velmi váhám, ale Karolína už je v pohybu jeho směrem, a jak známo, rozjetého Kozoroha nikdo nezastaví. Pokorně ji následuji. Mládenec se ladně nese ve svém burnusu 10 metrů před námi, občas se pootočí a pokyne nám. Před jednou brankou zastaví, počká na nás a uvádí nás do své zahrady. Mluví celkem srozumitelně anglicky, a okamžitě snáší pohoštění. Na blátivou zem pod olivovníkem prostře potrhané koberce, z jedné větve sundá konvici, z jiné sáček s čajem. Bleskově zapaluje oheň a vaří čaj. Jak poskakuje kolem ohniště, občas se mu burnus vyhrne (jen po lýtka !), a je vidět, že má nohy hustě porostlé černými chlupy v přesně ohraničených, prstýnkovitých seskupeních. Co všechno ta příroda umí !!!
Přicházejí přátelé z vedlejší zahrady – asi 40ti letý muž a chlapec tak 15–16 let. Náš hostitel poletuje kolem a přináší nám čerstvá granátová jablka a fíky, utržené přímo ze stromu. Popíjíme čaj, jíme ovoce a společensky konverzujeme. A vyměňujeme si cigarety. Ty jejich jsou hrozně dlouhé a silné. Po necelé hodině se s omluvou zvedáme. Musíme si ještě koupit lístky na zítra na cestu, a taky už jsme z věčných úsměvů a zdvořilostních gest uslintané jako bernardýni. Nezbytné foto, výměna adres. Budeme si pamatovat, kdo je kdo ? Starší muž a chlapec nás vyprovázejí labyrintem uliček směrem k městu. Atmosféra klidu a pohody – zn. „po sousedsku“ se náhle mění. Starší muž stále neodbytněji věnuje svou pozornost Káčiným odhaleným ramenům, hoch kráčí dva kroky za ní, obdivně hledí na její zadek a libuje si: RELAX – potěšení ! Přitom se vytrvale pokouší polapit mne za ruku a tlačí mne k hliněným stěnám zahrad. TO SNAD NE ? Odmítáme jejich galantnosti stále rozhodněji, nakonec se uchylujeme k razantní češtině. Opět hrozím pěstí.. Konečně to vzdávají, rozmrzele se loučí a loudají se zpět. My zrychlujeme. Za chvíli jsme zpátky na silničce, a po 20ti minutách cílevědomého pochodu v relativním bezpečí turistické části města, u pokladny autobusů. Kupujeme si lístky do HOMSu za 65 SYR/os a HURRAH do motýlku. Sprcha. Odpočinek. Platíme druhý nocleh. Píšeme deníky.
Později večer, když už teplota klesne k evropskému slunnému odpoledni, si jdeme koupit večeři. Tentokrát je to ŠAVARMA (u nás známá jako gyros) a FÚL (mleté pečené fazole s kořením, které se pěchují do ručního lisu, podobného našemu strojku na zmrzlinu). Vzniklé věnečky se vyklápějí do žhavého oleje,smaží, a klasicky vkládají do chlebových placek. Je to dobré a laciné. ALE ! Není voda. Sýrie má pitné vody nedostatek, protože údajně Palestinci vypustili cosi do vody Jordánsku, a Sýrie jim teď prodává vodu, takže na domácím trhu je vzácná. Odevzdaně večeříme „nasucho“. Najednou se u našeho stolku objevuje baculatý mladý muž a podává Karolíně láhev vody. Jak si všiml našeho nedostatku, není jasné. Usmívá se, žertuje a zve nás do kobercového krámku svého přítele přes ulici. Krámek je útulný, hostitele pozorní a zábavní. Náš vodní zachránce je Egypťan, jmenuje se HUSNÍ PRINZ a je podobný Ediemu Murphymu s 10 kg navíc. Strávíme s ním a jeho přáteli asi dvě hodiny, naléváme se čajem a kouříme vodní dýmku. Pořád se smějeme.Před půlnocí se loučíme s tím, že ráno brzo vstáváme, neboť jedeme na Crac des Chevaliérs. Náš PRINC žertuje, že možná pojede taky.
Vracíme se do hotelu a padáme na postele. Spíme, spíme, spíme.
Ráno vstáváme v 06,00 hod. a je SOBOTA 22.8.
Sprcha, balení báglů. To už umíme takřka poslepu. V 07,00 hod. vycházíme z hotelu, a doslova vrážíme do Husního, který se s naprostou samozřejmostí zařazuje po našem boku. „Jedu do Homsu za obchodem...“ To tak leda !
Ale co dělat, je svobodný občan jako my, a může si jet kam chce. A tak jedeme do Homsu, tam přesedáme na místní mikrobus zvaný HOP-HOP (skutečně !). Jedná se o obdobu tureckého DOLMUSe. Ten nás okolo 10,00 hod. vyklopí u paty největšího a nejvýznamnějšího křižáckého hradu v Sýrii – Crac des Chevaliérs – arabsky Qala´at al-Hosn.
Vstupné pro staré české MADKY je opět velmi vysoké – 300 SYR. Pro Kačenky 15 SYR. Jsou to naší momentálně naše poslední syrské peníze – ale co – rozhodně to bude stát za to ! Stálo.
Dalších několik hodin se potulujeme po hradě, který je nemírně rozlehlý, fotíme nejrůznější průhledy a zákoutí a Husní nám vypráví o koránu, proroku Mohamedovi i spoustě jiných, současnějších tajích arabského světa. Z vrcholku hradu je přenádherná vyhlídka do všech světových stran. Hrad opouštíme až v odpoledních hodinách – uťapané a HROZNĚ hladové, ale maximálně kulturně saturované.
Dnes ještě plánujeme Amrit – údajně přímořské letovisko s klášterem z 5. stol. př.n.l. ve skalní průrvě. Předtím si ale musíme směnit naše marky za SYR.
Předpokládáme, že náš Princ se nyní rozloučí, a odebere se do Homsu za svými obchody, avšak OUHA !!! Nastává kapitola, která by se mohla jmenovat „Syrskou manželkou snadno a rychle“!
Husní s naprostou nenuceností sjednává odvoz hop-hopem do Amritu, kupuje nám falafl a pití, mluví hrozně rychle a hrozně arabsky, a zjevně přesvědčen, že vše je jak má být, řídí dál naše kroky.
Už zdaleka nejsme jeho přítomností nadšené, protože i když si kromě ruky kolem ramen ke Káče naprosto nic nedovolil, jsme už nabaženy společenského života, a daly bychom přednost samotě ve dvou (tedy Káča & já). Jaksi se to však nevede.
Jedeme dost dlouho, Pak zastavujeme u prašné brány (nikoli Prašné brány !) amritského campu pro místní (tím myslím „for Surrian – no turists“). Místo je šedé, vyprahlé a odlehlé. Hop-hop zmizel v dáli, a nám nezbývá, než se pro okamžik podrobit. Vcházíme.
Husní operativně zařizuje pronájem stanu a předání našich pasů recepčnímu !! Cítíme se stále bezbrannější.
Camp je vybaven velkými vojenskými stany, společnými sprchami a WC. Toto sociální zařízení je vpravdě lidové. Ne snad, že by se domorodci nesprchovali – ovšem přijde-li na ně nutkání uspokojit i jiné tělesné potřeby právě ve sprše, s půvabnou přirozeností se s prominutím vyserou do rohu, dosprchují se a jdou... Evidentně je to praktické – pro nás však přece jen poněkud nezvyklé.
Ale je tu MOŘE !
Ale je ŠPINAVÉ !
A jsou tu SYŘANÉ....
Husní nám vysvětluje, že plavky vcelku rozhodně nestačí naplnit morální kodex zdejší slušnosti. Je třeba si přes plavky obléci dlouhou sukni. Tak. Ano. Velmi dobře. Ještě šátek na hlavu – a hurá do vln !
Pro Karolínu, která se ještě před 10ti dny prsila (doslova) v miniaturních bikinových kalhotečkách v chorvatské Portoroži už je to dost silné kafe...
Touha po koupeli je však nakonec přece jen silnější – opět kapitulace ! Voda je úžasně teplá (už ne tak úžasně čistá), vlnky hravé, slunce zlaté a nebe modré.
Pláž je šedá, kamenitá a špinavá.
Dlouhá sukně se kolem mne vzdouvá jako balón, a když chci vůbec plavat, a ne se jen vznášet jako medúza, musím vzít její cíp do zubů. Je to komické.
Koupeme se až do setmění. Při návratu k našemu stanu dostáváme pozvání (překvapivě na čaj) od vedlejší syrské rodiny – cca 20ti člené.
Tím nastává jednoznačně nejpoučnější etapa našeho syrského pobytu.
Neboť Husní nám vysvětluje, že ve zdejší společnosti je NAPROSTO nepřijatelné, aby dvě ženy cestovaly samy, a už VŮBEC NE samy s cizím mužem. Ergo cizí muž není pouze ten, který je VLASTNÍ.
Takže z Karolíny je rázem šťastná novomanželka, jejíž morální kvality potvrzuje svou přítomností tchýně. Tedy JÁ ! FUJ !
Naši mladí kráčí na návštěvu něžně zavěšeni, zatímco já je ve vzdálenosti 1,5 m následuji. Všichni to kvitují s potěšením – konečně jednou slušně vychované Evropanky ! Syrská rodina je rozkošná – zvláště nejstarší dcera, která něžným a ostýchavým projevem připomíná naši kamarádku PIVANU z Ústí, je okouzlující. Bání jako fabrika, směje se chraplavě a pořád, a její mimika je nenapodobitelná. Taky je značně zvídavá stran novomanželského života Karolíny.Husní překládá na všechny strany a zjevně těží ze situace. Předvádí Káču jako cvičenou opičku: „Miláčku, řekni tohle, udělej tamto, co to děláš, to se nedělá !“ Karolína to snáší s rostoucím odporem – není však vyhnutí. Hnusný Husní to ví, a skvěle se baví. V jednom okamžiku dá Káča výrazem tváře svému pánu a vládci najevo nesouhlas, a atmosféra OKAMŽITĚ zhoustne. Všichni zmlknou, a napjatě čekají, zda ji pán ztrestá...Zpět k pokoře, má drahá – a hodně rychle !!
Syřané přivádějí ctihodného starce, který je prý vynikajícím zpěvákem. Kmet usedá a začíná se monotónně komíhat. Komíhá dlouho – možná si nemůže vzpomenout, jak to začíná ? Náhle, bez předchozího varování začíná skučet. Píseň je dlouhá, obsahuje řadu pasáží ve štěpánkovském tremolu, a hlavně – z hlediska středoevropana je naprosto ARYTMICKÁ. Pokaždé, když se domníváme, že už skončil, a hotovíme s k potlesku, pěvec záludně vyrazí další sérii nářku. V závěru se zdvihá a tančí. Tanec připomíná známý mongolský „Orlí tanec“ křížený s kozáčkem. Kmet vyzývá k tanci šťastné novomanžele. Není zbytí – takový je obyčej !
Káča už má na krajíčku, šeptem drtí nejhrubší české nadávky a pokorně se usmívá. Jó, holka, není nad zkušenost ! Dvacáté století neletí všude !
Konečně se nám podaří prosadit potají svou – nařizuji Husnímu, aby nám nařídil jít spát, jinak ....To bych ráda věděla, co jinak !
Zatímco se sprchujeme, ON zaujímá strategickou pozici na matraci uprostřed – to mu ovšem zhurta vymlouvám. Uražen do hloubi duše se přesouvá a usíná – on to přece myslel dobře !
Ráno vstáváme jako obvykle na budíka v O6,00 hod. a je NEDĚLE 23.8.
Neviděly jsme ((a už neuvidíme) skalní klášter, ale už je nám to jedno – hlavně se zbavit nezvaného průvodce. Situace se stává mimořádně tíživou, neboť už máme pouze 100 markovou bankovku, kterou tady nemáme možnost směnit, a Husnímu už dlužíme asi 900 SYR. Tím pádem si s námi pohrává jako kočka s myšmi… Káča už vzteky ani nemluví. Nadto má stále silnější zažívací potíže. Jedeme dál ve třech zpět do Homsu (původní úmysl pokračovat po pobřeží se ukázal neproveditelným – nevede tam totiž silnice !). Homs je ošklivý, špinavý a nebezpečný. Situace se nám jaksi vymkla z ruky. Je pro nás zcela novou zkušeností, že NEJSME soběstačné a nezávislé. Pozvolna v nás roste panika. Prodá nás do otroctví, nebo jenom zmizí s našimi pasy a penězi ?
Nakonec se smiloval. Stomarkovku nám rozměnil, odpočítal poctivě dlužnou částku, ještě nás posadil do správného autobusu směr HAMÁ – a propustil nás. HURÁ !!! Vyvázly jsme !!!
Tak to bychom měly. Už žádné kamarádíčkování s domorodci ! Přestože nám vlastně nijak neublížil (ani finančně), ten pocit bezmoci bychom nerady zažívaly znova.
Do Hamá (jedno ze čtyř největších syrských měst) přijíždíme v ranném odpoledni. Město je k našemu potěšení vybudováno na řece, vládne tam zelen a lázeňská atmosféra. Přesně to jsme potřebovaly !
Výraznou zvláštností města je 21 velkých dřevěných vodních kol, která vypadají opravdu velmi malebně, a rozstřikují kolem sebe jemnou vodní clonu. Procházíme městem, nalézáme TURIST INFORMATION, a krom jiného dostáváme i tip na dobré, blízké a laciné ubytování v hotelu Riad na ulici Kouatli.
Mají zde střechu vyvedenou v bělostném mramoru, s čistými matracemi a přilehlou zářivě čistou sprchou a WC. Dokonalost za 100 SYR/os. Obědosvačíme v hotelovém bufetu, konečně píšeme pohlednice, neboť přes ulici je dokonce POŠTA !. Potom se celé odpoledne procházíme kolem řeky, fotíme kola a zdejší citadelu, kolem které jsme prošly 4x, než jsme ji konečně našly. Na súku si Karolína kupuje krásný beduinský červeno-černý šátek.
Její žaludeční potíže neustávají – nemohu pro ni ale udělat nic víc, než že hladovím s ní.
Večer trávíme na střeše, ve sprše, na WC. Dopisujeme deníky jako vždy, když se nám dostává alespoň trochu klidu a sil. Pozoruji přes ulici dům o poschodí nižší než naše střecha, který má v posledním patře kompletně zařízený byt včetně televize a satelitu – jen beze stropů. Velice to připomíná lepenkové domečky pro panenku. Mladou ženu s chlapečkem, kteří zde bydlí, to naprosto neuvádí do rozpaků – sedí v křeslech, pijí kolu, dívají se na televizi a mají domácí pohodu...
Ráno v PONDĚLÍ 24.8. zjišťujeme na „naší střeše“ krajana – sympatického studenta z Prahy, který cestuje sám. Domlouvají se s Káčou na kontaktu po návratu z cest, nabízíme mu kafe a on nám sušenky. Je ale málo času na výměnu informací – začíná nás tlačit čas, neboť v 08,00 odjíždíme do posledního syrského města, které stihneme navštívit – ALLEPO. Cesta stojí 65 SYR. Jinak probíhá opět bez zvláštních událostí, až na to, že Karolíně je vzdor dietě a práškům stále hůře. Jak je v kraji zvykem, bus končí na okraji města, odkud musíme šlapat v obvyklém žáru cca 1/2 až 3/4 hod. do centra. Zprvu nás obtěžují taxikáři, ale už jsme dostatečně otrlé, a zaháníme je naprosto striktně. Ujímá se nás přiopilý, ale ochotný dělník, a odvádí nás na to správné autobusové nádraží (v Allepu jsou čtyři !), odkud budeme později vyjíždět na zpáteční cestu do Istanbulu. Tady nám již známá (a kvalitní) firma HAS poskytuje veškeré potřebné informace, a rovnou si kupujeme jízdenky – stojí 22 USD/os., což je adekvátní. Přímo přes ulici naproti jsou opět turistické informace, a opět dostáváme několik tipů na „cheapové“ ubytování. Není to daleko. Ulice jsou k našemu úžasu plné nápisů v
azbuce: „Bazaar, Nataša, Oděžda“.
V první boční uličce nacházíme hotel, kde si bereme za 200 SYR/os. pokoj se sprchou a WC. Tentokrát je to nezbytností, protože Karolínin zdravotní stav se vytrvale zhoršuje. Protože sprcha i mísa záchodu jsou umístěny, jak je tu zvykem, pospolu v místnůstce 1 m2, dochází v závěru dne ke kuriózní situaci, když se sprchuji. Náhle vchází cílevědomě má zpodobyvysraná dcera, usedá, a bere tak lázeň zároveň se mnou, zatímco křečovitě balancuje na míse. Jinak je pokoj na podobné úrovni, jako my samy – omšelý, leč čistý...
Odpoledne trávíme jako obvykle v ulicích. K tradičnímu problému s vyhledáváním veřejných záchodků se připojuje další – neméně podstatný – totiž problém výměny peněz. Černý trh je zakázán,oficielní směnárny víc než řídké. K tomu je opět jakýsi svátek... Zlatým hřebem programu je, že 100 markovka vystupuje v této zemi půvabných protikladů v roli MILIONOVÉ BANKOVKY. Nelze ji rozměnit, směnit, vyměnit. Mohly bychom se s ní ovšem nechat vyfotit... Po houževnatém, asi 1,5 hod. odporu, ji vyměňujeme s recepčním našeho hotelu za složitých bezpečnostních opatření. Jak to bývá, ukáže se tento krok později jako nadmíru prozíravý.
Kráčíme k místní citadele. Je velká, zvenku velmi zachovalá – a velmi drahá. Poněkud váháme – po pravdě řečeno památek už jsme si užily dost. Pár desítek metrů za citadelou se však nacházejí vyhlášené staré syrské lázně. Už při minulých návštěvách v Turecku jsme měly chuť orientální lázně vyzkoušet, ale z nejrůznějších důvodů k tomu nikdy nedošlo. Jdeme se tedy podívat, co by to obnášelo. Po cestě volně rozprávíme o syrských zvycích – zejména o již uváděném korzování mužů v závěsu. Právě míjíme velkou budovu s ozdobnou tepanou mříží v bráně. Z brány vycházejí tři muži, opět téměř v mileneckém objetí. Karolína vítězně ukazuje:“Vidíš, dokonce tři !“. Muži nás míjejí, a teprve z největší blízkosti vysvítá, že prostřední z nich má na rukou pouta. Budova je místní soud...
Docházíme k lázním. Ochotná, a jakž takž anglicky komunikující paní majitelka nás zve dál, nechá nás nahlédnout do místností, vysvětlí nám proceduru. Líbí se nám to. Cena je dost vysoká (365,– SYR/os.) – ale LÍBÍ SE NÁM TO.
Ještě váháme. Vracíme se k citadele, zvažujeme, zda dát přednost kultuře ducha či těla. Po sotva několika minutách lázně jasně vyhrávají. A nelitujeme...
Pro případného zájemce o tuto libost dlužno podotknout, že: cena je jednorázová – lázně lze navštívit na hodinu, nebo zde pobýt celý den. Lázeňská Vás bude přesvědčovat, že hodina zcela postačuje, ale tomu nevěřte. Máte-li si za své peníze užít, je spodní hranice pobytu tak 2,5 hod. Zdejší ženy ovšem berou návštěvu lázní jako celodenní všeočistný proces. Posedávají, polehávají, navzájem se masírují. Jedí hrozny, fíky a melouny a zpívají si. Prostě LABUŽ. My ve zkrácené verzi trávíme cca 40 minut v sauně, která funguje na solární bázi. Má buclatou kopuli s četnými otvory ve vrchlíku, kudy žhne směrem dolů žhavé syrské slunce. Zpotíte se ve vteřině. Momentálně jsme tu čtyři – my dvě s Káčou, a dvě mladé, dost vyděšené Francouzky. Přichází masérka – zápasnice SUMO. Desítky podbradků jí plynule přecházejí v několik párů prsů, ty pak v příslušný počet břich a na závěr v několik rozkošných tukových polštářů na stehnech. SUMO je zřejmě ještě dost mladá, a velmi žoviální. Odvádí nás do jiné místnosti, kde na stupínku vedle fontánky s protékající teplou vodou provádí své řemeslo. Jednu po druhé nás tiskne mezi obrovská, ale měkoučká stehna, a neuvěřitelnou silou nás hněte jako těsto. Masíruje nám nejen záda, ramena, břicho a paže, ale i čelo a chodidla. Francouzky se bojí. My s Kachnou se smějeme jako blázni. SUMO se to líbí. Pomocí asi deseti téměř anglických slov nám sděluje, že jsme jiný kafe, že porodila devět dětí, čtyři jsou v nebi a pět jich ještě má, a že je vdova. Ukazuju jí, že já taky, a že je Káča moje dcera, a SUMO jásá. Obě nás bouřlivě objímá a líbá, přidá pár zápasnických chvatů, a pak rázným plesknutím naznačí, že masáž je u konce.Pod její srdečnou, leč vytrénovanou tlapou ujíždíme po namydlených dlaždičkách několik metrů, než se téměř klasickou čenichovkou zastavíme o zeď. SUMO pleská mokrýma rukama o vlastní břicho a posílá nám vzdušné polibky. Blíží se ovšem bohužel zavírací hodina pro ženy (večer je vyhrazen mužům). Ještě se navzájem poléváme miskami s vlažnou vodou a vracíme se do vstupní místnosti. Ta by se rovnou mohla použít jako dekorace pro „Pohádky tisíce a jedné noci“. Je obdélníková, s nezbytnou kopulí, uprostřed s fontánou. Podél zdí jsou zvýšená pódia s divany a polštáři, mezi nimi malé stolečky. Podává se káva, čaj, kola. Občerstvení je v ceně. Zde se odpočívá, svačí, kouří. Ze stropu visí členitý mosazný lustr, zdi, fontána i boky pódií jsou vyvedeny v modrozlaté mozaice. Muži zde hrávají dámu a kouří své vodní dýmky. Obecně je rozjímání v těchto prostorách považováno za velmi seriózní a důležité zaměstnání.
Popíjíme čaj, kouříme a fotíme se. Trochu litujeme, že nám na tuhle lázeň pro duši i tělo nezbylo víc času. Peněz nelitujeme vůbec. Pokud se ještě někdy dostaneme do podobných končin, rozhodně si na lázně vymezíme několik hodin.
Je večer.
Na cestě z lázní ještě alespoň zvenčí fotíme osvětlenou citadelu, a jen okrajově se noříme do zdejšího súku. Objevuji výrazný zelenomodrý šátek ze surového hedvábí (zelená je oblíbená barva mojí šéfky Rózi). Šéfka je svérázná inženýrka Vysoké školy báňské, její mateřštinou je maďarština, a na firemní vizitky mi nechala vytisknout: „assistant – ADJUNKTUSS“. Je zvláštní a mám jí docela ráda. Proto začínáme s kupní procedurou. Mládenec za pultem otevírá hru na 650 SYR. Po obligátním čaji, výměně cigaret a zhlédnutí forografií jeho čtyř bratrů, jejich žen a jeho snoubenky dostáváme cenu na 250 SYR. Súk už zavírá a my jsme dost unavené, takže přijímáme. Platíme a rozcházíme se plni vzájemné úcty. Mládenec nám mává – je rád, že našel téměř rovnocenného protivníka.
Vracíme se k hotelu. Cestou ještě večeříme kuře s hranolky a salátem u mohutného Gruzína, který je okouzlen Karolíninou krásou a mou inteligencí (opět mluvím rusky), a přidává nám neustále na talíře brambůrky a okurky – vše pochopitelně holou rukou.
Po návratu do hotelu jako obvykle píšeme deníky. Karolína je velmi BUSY (vytížená), neboť po sedmém návratu z toalety už jen velmi těžce navazuje přerušenou nit poznámek...
Spíme.
Tedy já spím. Chudák Karolína nemá spočinutí až do časných ranních...
V ÚTERÝ 25.8. vstáváme do svého posledního dne pobytu v Sýrii. Co nebude dnes, už NEBUDE ! Chudinka Kachna hrdinně překonává malátnost. Vzhůru ! Do terénu ! Začínáme tématicky ústavem pro choromyslné. Tedy středověkým ústavem, kde se mimo jiné praktikovala i vodo a muzikoléčba. Masivní budova má uvnitř nádvoří s jevištěm, na kterém dodnes bývají pořádány hudební a taneční PERFORMANCE. Po obvodu nádvoří jsou unifikované „pokoje“ lékařů, z nichž, jak zdůrazňuje kastelán, ŽÁDNÝ NEBYL BLÁZEN!
V hlubinách domu jsou pak dvě menší patia s fontánkami (= vodoléčba). Ve zdi jsou zamřížovaná (pro těžší) či nezamřížovaná (pro lehčí pacienty a ženy) okna kobek tak 2,5 x 2 m velkých. V oddělení pro ženy je v každé z cel ještě kamenná police – zřejmě na kosmetiku ?
Ha, ha.
Přesto je s podivem, že ve středověku tak hlubokém a v zemi tak arabské blázny vůbec léčili, místo co by je prostě rovnou ukamenovali..
Po prohlídce se vracíme k citadele, ale OUHA – je zavřená, neboť je dnes státní svátek. Nedá se nic dělat, máme své zkušenosti, a tak už víme, že v každé zemi, kde jsme doposud byly, nám zbude nějaký ten rest – skvost, který nám nebylo souzeno vidět. Až příště, lakatoši. Stejně už máme málo času – náš autobus do Istanbulu odjíždí ve 13,00 hod. Vletíme tedy do súku, abychom utratily poslední SYR, neboť tyto jsou ppro nás nadále již nepoužitelné. Kupujeme parfém z ambry pro Káčinu kamarádku Annu, a pro mne žínku z luffy a koupací plášť. Poslední dva nákupy dokumentují naši praktičnost a invenci zároveň, neboť Karolína trvá na keramickém, asi 60 cm vysokém BUBNU... Abychom ho mohly transportovat, je rozhodnuto, že naše babička Věra, která je ve věku 72 let stále vášnivou a aktivní cestovatelkou, prostě MUSÍ dostat KUFR... Obojí – buben i kufr – jsou shledány nesmírně praktické a cenově výhodné – prosím Vás, kde jinde byste si koupili buben za 80,– Kč ?
Obědváme už ve spěchu u stánku v rušné ulici. Tedy já obědvám – Káča trpí. Nemůže už VŮBEC nic, a už taky vůbec nic NECHCE. Vracíme se do hotelu pro zavazadla, která se v průběhu naší cesty rozrostla na 7 kusů (a to je buben v kufru !) a poledním vedrem se potácíme k autobusovému nádraží. Poslední sbohem – nastupovat ! Zbytek našeho putování už bude jen neustálé přesedání z autobusu na autobus, noční zastávky na čůrání a 5!!! celních a pasových kontrol. Pouze v Istanbulu máme plánováno jednonoční přerušení – síly už přece jenom docházejí.
V autobuse se seznamujeme s panem doktorem YABRI, který žil dva roky v Praze (Technoexport, samozřejmě). Vzpomíná s nadšením a touhou, pamatuje si množství českých slov i místních pražských názvů – hotel Jalta, Flora, Belvedér. Ví kolik stála v roce 1970 houska i kilo hovězího, a umí píseň od Karla Gotta. Dává nám kávu, bonbóny a vodu, ale hlavně adresu dávné známé. TOLIK by se chtěl ještě do Prahy podívat – ale potřebuje POZVÁNÍ ! Je mi ho líto – není to zase tak dlouho, co jsme my Češi byli ve stejně ponižující situaci. Člověk si na změny k lepšímu zvyká až přespříliš snadno, a váží si jich hloupě málo.
Slibuji panu doktorovi, že udělám, co bude v mé moci.
Pak už jen jedeme. Syrsko-turecká hranice, první turecké město za ní je ANTAKYA. Zde poprvé přestupujeme (čekání jen asi 1,5 hod.). Ve 20,00 vyjíždíme směr Istanbul. Během cesty žádné mimořádné události – snad až na to, že jest nám shlédnouti hned dva turecké filmy na videu – první je psychologická sonda do duše žárlivého muže, a druhá komedie. S ohledem na to, že jsme s Káčou v pravidelných intervalech usínaly, vznikl nám posléze z posbíraných střípků příběh jediný, a to značně roztodivný.
Do „Brány Orientu“ dojíždíme druhý den – tj. ve STŘEDU 26.8. ve 14,00. Jsem zde vlastně po roce, takže se bez problémů orient- uji. Nejdříve si vybíráme z desítek cestovek tu pro tento okamžik nejlevnější (všechno se mění, vše je neustále v pohybu !) – tentokrát tedy bulharská cestovka MAVI-tour. Istanbul – Sofia 20 USD nebo 35 DEM. A především – plánovaný příjezd do Sofie v 06,00 ráno – což skvěle navazuje na jediný pevný bod naší cesty – jízdenku ze Sofie do Prahy v 09,00 hod. Obchod je bez průtahů uzavřen, deponujeme si zde KUFR s BUBNEM ( i Karolína uznala, že ho dnes nebudeme potřebovat) a metrem a tramvají s obvyklým přestupem na zastávce AKSARAY (připadám si, jako bych přestupovala na Pavláku do Vršovic) se přemisťujeme do čtvrti SULTANAHMED, kde je soustředěna převážná většina památek (ty už máme v malíčku z předchozích pobytů) a hostelů. Jdeme takřka najisto, a v ulici Kutlu Gün Sokak No. 35otvíráme jednání v New Istanbul hostel. Říkají, že jsou plní, ale na tak zkušené harcovnice, jako jsme my dvě, prostě nemají. Stručně říkám:“A co takhle střecha ?“ „Střecha ? – Ach ano, střecha !“ Doličná střecha zde činí 6 USD (cca 9 DEM) – ta inflace ! – a je čistoskvoucí. Káče je to jedno.,.. Chce už jen svůj koutek v rohu, aby se mohla svinout do klubíčka, a snít o místech, kde se průjem považuje za nenadálé onemocnění a ne za běžný a setrvalý stav. Stydím se, že mi nic není. Přitom jsme po celou dobu pobytu jedly a pily NAPROSTO totéž, a to dokonce většinou každá půl jedné porce! Taková nespravedlnost !
Sprchujeme se, odpočíváme. Později odpoledne vycházíme do ulic – jen se najíst. Při té příležitosti kontroluji v blízké informační kanceláři, jestli ještě (jako loni) pořádají večerní světelná představení před Modrou mešitou. A SKVĚLE ! Ano, pořádají, a dnes dokonce v angličtině! Jedná se totiž o asi hodinové představení, při němž se z megafonů, umístěných na minaretech mešity pouští dramaticky zpracovaná historie mešity, podbarvená hudbou, a především světelnými efekty. Každý den v týdnu je program v jiném světovém jazyce, a je to OPRAVDU pěkné. Představení začíná ve 20,30 hod., a tak se můj ubohý KOZLÍK (Karolína je totiž zrozena ve znamení Kozoroha, a já jí tak občas láskyplně říkám) zatím vrací do svého „rožku“ na střeše. Já mírně kontroluji změny na zdejším trhu, courám se podél Velkého Bazaaru, a ve 20,00 se s Káčou scházíme před mešitou. Protože jsme přišly o půl hodiny dřív, ulovily jsme vynikající místo na druhé lavičce zprava, takže jsme následně i viděly, i slyšely. Líbilo se nám to oběma, a z požitků, které skýtá Istanbul zdarma (není jich mnoho), je to jeden z nejlepších.
Pak už jen cigáro, sprcha a tvrdé, leč čisté lože na „naší“ střeše.
Ráno svítí slunce pro každého stejně, a je ČTVRTEK 27.8. Káče je stále zle. Ne. Není. Je jí hůř ! Polehává na spacáku jako nemocný pes, má kalné oči a suchý čumáček, a už ani nevrtí ocáskem...Od soucitných spolunocležníků dostává jakési prášky – ty ovšem stejně nejspíš zaberou až někde mezi Bratislavou a Brnem. Nechávám ji tedy ležící-trpící, a naposled vyrážím do ulic vyřídit poslední pohledávky – dárek pro Rendu a jídlo pro odsouzence na cestu – takto dvě lahve pitné vody, sušenky bez náplně, jogurt (kupodivu staví) a suchary. Na dva dny jízdy vskutku skrovná strava.
V 16,00 jsem zpátky v hostelu. Naposled balíme a vydáváme se na OTOGAR (autobusové nádraží). V přeplněné tramvaji mi Karolína téměř kolabuje – po americku neupřímně ji ubezpečuji, že všechno bude O.K. (nevím, jaký vliv bych na to mohla mít). Ale má tuhý kořínek – zvládla to. Na nádraží se jí ihned ujal milosrdný pracovník cestovky – a ejhle ! Vyléčil ji nepochopitelně a okamžitě – kombinací acylpyrinu a Sprite. Tato na první pohled neprofesionální metoda však slaví neuvěřitelný úspěch – jedná se takořka o Lourdský zázrak. Od té chvíle je skutečně VŠECHNO O.K.
Tedy skoro všechno. Vyjíždíme s pouhou půlhodinkou zpoždění, což konec konců ve zdejším kraji je téměř na čas, a krom toho stejně netoužíme strávit s mrtvými pejsky na sofijském nádraží víc, než dobu zcela nezbytnou.Autobus je starší a poloprázdný, takže si každá můžeme okupovat celé dvojsedadlo, a aspoň trochu si pohovět. Stmívá se.Poklimbáváme až na turecko-bulharskou hranici, vědomy si toho, že TEĎ už se nám skutečně nemůže nic stát.
Nemůže ? Kdo to řekl ?!
Celníci se jaksi nemají k našemu odbavení. Vysvítá, že pašujeme náhradní čelní sklo k jinému autobusu. Náš – rozuměj český – celník by vyslovil striktní zákaz, náš řidič by sklopil uši a odcouval zpět do Istanbulu. Ne tak zde. Obě strany, vědomy si závažnosti problému, rozehrávají oblíbenou orientální hru „KDO DÝL“. Diskutují. Kouří. Sedají si na bobek, a do prachu silnice kreslí jakési pomocné kouzelné čáry. Ve víceméně pravidelných intervalech se některá ze zúčastněných stran odchází kamsi s kýmsi poradit.
Naši spolucestující, obeznámeni zřejmě dostatečně s pravděpodobným průběhem zápasu, a především jeho délkou, odcházejí. Postupně si každý z nich uloví jiný autobus či jiné auto, a pokračuje nocí jako nezávislý cestovatel. Zůstáváme samy.
Hra se prodlužuje, nemá krize ani katarze, nevyvíjí se, nemění.
Od té chvíle, kdy jsme zastavili na hranici (22,27 hod.), uplynulo 5 hodin !!!
Vidina relativně bezpečné dopravy se Sofie domů, do Prahy, se rozplývá.
Už po několikáté vysvětluji řidiči, že spoj v 09,00 ráno ze Sofie prostě MUSÍME stihnout. Řidič je Bulhar, a Bulhar, jak známo, není národnost, ale povolání. Ubezpečuje mne naprosto laxně, že ŇAMA PROBLEMA, což se evidentně nezakládá na pravdě.
Ach nervy, mé ubohé nervy !!!
Ve tři hodiny 5 minut ráno řidič konečně kapituluje, odpoutává náhradní čelní sklo od zadního sedadla našeho autobusu, a ve 03,37 odjíždíme z turecké hranice. Jsem skeptická. To přece NEMUŽEME stihnout !!!
STIHLY...
Zavilý Bulhar jel nonstop, a v 08,04 bulharského času nás vyklopil na sofijském centrálním...
Ještě nám zbyl čas koupit si kafe a vodu, a vyfotit se naposled před autobusem pod zn.: „Před použitím – po použití“.
Jedeme domů, pane Berka, domů !!!
~