Cestopisy:

Střípky z Peru

Islas Ballestas – Ostrovy trusu

Je sychravo. Slabě mží, fouká syrový vítr a je opravdu zima. S člunem to proklatě hází. Výletníci se třesou ve větrovkách s kapucami přetaženými až k  obočí a krčí se před sprškami slané vody.

Je září 2002 a v Peru právě začíná jaro. Pokud si však představujete, že tady v Jižní Americe je přece všude pořád teplo a slunečno, budete asi dost překvapeni a možná i zklamáni. Přestože ostrovy Ballestas leží jen nějakých 200 km od Limy, na 14. rovnoběžce jižní šířky a tedy kousek od rovníku, podnebí je tu poměrně drsné – peruánské pobřeží totiž omývá studený Humboldtův proud, takže ve zdejších vodách si koupání příliš neužijete. Tady na Ballestázách, lidově přezdívaných „Galapágy chudých“, se koupou pouze lvouni a desítky druhů mořských ptáků – kormoránů, racků, pelikánů a fregatek. Zdejší specialitou je terej modronohý, který barvou svých nohou statečně obhajuje původ svého jména a  maličký tučňák Humboldtův – sotva 35-ti centimetrový tvoreček v typickém černém fráčku. Ptáci jsou také důvodem druhé přezdívky ostrovů – Guano Islands – vlastně tedy Ostrovy trusu. Na přelomu 19. a 20. století byly tyto nevelké ostrůvky zdrojem velkého přírodního bohatství Peru. Těžil se zde totiž přírodní ledek, obsažený v až dvouapůlmetrové vrstvě ptačího trusu. Peru bylo schopno pokrýt až dvě třetiny světové spotřeby přírodních hnojiv za minimálních nákladů. S moderní chemickou výrobou však světové trhy ovládla umělá hnojiva, a ptačí „zlato“ upadlo v zapomnění. Dnes jsou ostrovy přírodní rezervací, a jsou oblíbeným cílem výletů jak místních, tak především zahraničních turistů právě pro možnost zhlédnout tisíce hnízdících ptáků, a především několikasethlavou kolonií lvounů hřivnatých. Z městečka Pisco se sem snadno dostanete veřejnou dopravou, a i když dvouhodinový výlet motorovou lodí kolem ostrovů stojí kolem 35 dolarů na osobu, proti návštěvě Galapág jde o naprosto zanedbatelnou částku.

Přestože nám počasí nepřeje, nejsme zklamáni. Hned v úvodu doprovází naši loď hejno delfínů, kteří se předvádějí jako špičkové akvabely jen několik metrů od nás. Občas prý je možné zahlédnout i velryby – dnes ale zřejmě není občas.

Po chvíli míjíme skalisko, na kterém je proslulý geoglyf El Candelabro – nám známý jako Trojzubec. 128 m vysoký a 74 m široký obrazec měl prý podle známého autora vědecko-fantastických knih Ericha von Dänikena sloužit jako naváděcí zařízení pro kosmické lodi neznámé vesmírné civilizace. Fakt, že jeho původ a  poslání nebyly nikdy s jistotou odhaleny, nemění nic na tom, že se jedná o  monumentální a poněkud záhadný artefakt minulosti. Pokud se k němu přiblížíte z  pevniny, s úžasem zjistíte, že jeho obrysy jsou prostě jen vyhrabány jako sotva 20 centimetrů hluboká korýtka v pískovcovém povrchu skály. Proč je nikdy nezavěje všudypřítomný písek je jednou z dalších nezodpovězených otázek. Viditelnost je však dnes bohužel tak špatná, že z oblíbených sci-fi titulů spíš než „Vzpomínky na budoucnost“ připadá v úvahu Součkovo „Tušení stínů“, takže na snímek si musíme nechat zajít chuť.

Za chvíli už se přibližujeme ke břehu prvního z ostrůvků, hustě obydleného neustále přelétajícími, přešlapujícími a hlavně vřeštícími ptáky. Jedeme jen několik metrů od břehu, takže si můžeme všechno to hemžení v klidu prohlédnout i  vyfotografovat. O něco později míjíme opuštěné přístaviště s polozborcenou nakládací rampou, odkud pytle s guanem putovaly na nákladní lodi a dál do celého světa. V drobném dešti vypadá jako smutný pomník zašlé slávy.

Objíždíme skalní ostroh dalšího ostrůvku. V závětří za ním ční z vody menší osamělá skaliska, na nichž se povalují v nejležérnějších pozicích Lobos Marinos – mořští lvouni. Tito ploutvonožci váží často až 200 kg a jsou vynikajícími plavci. Před několika lety utrpěla zdejší kolonie velké ztráty při přírodním úkazu El Nińo, kdy zahynulo několik set těchto zajímavých zvířat. Přesto je pro nás pohled do malé zátoky na závětrné straně ostrůvku vzrušující – na písečné pláži se tu povaluje možná 250 dospělých lvounů, kterým vévodí veliký samec s  mohutnou hřívou – vůdce stáda. Prý se mu tady říká Mike Tyson a při pohledu na jeho výhrůžně naježenou hřívu lze snadno uvěřit, že může být dost agresivní – pokud by si snad někdo činil nárok na jeho samičky… Naproti tomu dospívající mláďata, zvědavá jako u všech živočišných druhů, plavou v zálivu do blízkosti lodi a ukázkově nám vystrkují do objektivů lesklé čumáky. Vydávají při tom zvláštní chraptivý štěkot. Kolonie je vůbec překvapivě hlučná. Vypínáme motor a  užíváme si jejich blízkosti dosyta. Velký Mike najednou zvedne mohutnou hlavu, mocně zatroubí a celé stádo se na jeho povel vrhá do vody. Během okamžiku je pláž prázdná. Máme po žížalkách.

Počasí, které se během poslední hodiny trochu umoudřilo, už zase hrozí deštěm a naše loď se vrací do přístavu Playa El Chaco. Audience v ptačím království skončila.

Nazca lines a Chauchillo – Na nebi jakož i pod zemí

Jen několik hodin jízdy autobusem od pobřeží po Panamerické dálnici je městečko Nazca a na 500 km2 písečné pláně další záhada jihoamerického kontinentu – desítky podivuhodných obrazců-geoglyfů, viditelných pouze z ptačí perspektivy. Pro jejich obří rozměry byly zdánlivě nahodilé čáry vyhloubené ve ztvrdlém písku objeveny právě až na leteckém záběru. Drážďanská geografka, paní Maria Reiche zasvětila svůj život od roku 1946 až do své smrti mapováním těchto obrazců. Při pohledu na portrét té vzácné ženy v místním muzeu si říkám, že její vášeň pro vědu lze poměrně snadno pochopit – v jejím osobním životě pravděpodobně nemohlo být mnoho situací, které by ji rozptylovaly.

Stejně jako paracaský Trojzubec nebyl původ a účel těchto linií nikdy uspokojivě vysvětlen. Opice, kolibřík, pavouk, meziplanetární runway… Kdo ví… I kdyby snad člověk nebyl vědec, historik či záhadolog, rozhodně by si neměl nechat ujít pohled na Nazca lines. Let čtyřmístnou Cesnou nad písečnou plání je přinejmenším vzrušující adrenalinová záležitost – letadélko sebou zmítá ve vzdušných vírech, všelijak se naklání a pilot nevzrušeně (leč zdvořile) konverzuje s pasažéry, zatímco ledabyle ovládá knipl. Náš pilot se ještě ke všemu jmenoval Angelo (snad anděl Páně ?) a poté, co nás upozornil na palubní lékárničku v ocasní části letadélka, opustily nás veškeré obavy. Vědomí, že po případné havárii letounu si můžeme navzájem ošetřit drobné oděrky bylo uklidňující…

Po tomto silném zážitku bylo celkem logické završit den prohlídkou předinckého pohřebiště Chauchillo, které leží sotva 30 km jižně od Nazcy. Pustá pláň pod žhavým sluncem je pokryta stovkami, snad tisíci úlomků lidských kostí jako z učebnice anatomie – zde kost stehenní, čelist, fragment pánve… V  předešlých letech zde řádili vykradači hrobů, pro které měly cenu pouze nálezy ze zlata a dalších drahých kovů – nesmírnou archeologickou cenu mumií s dobře zachovanými zbytky oděvu, vlasů i zubů svých XXL-let starých předků jaksi nevnímali. Dnes je pohřebiště hlídané a některé hroby jsou otevřeny a  zakonzervovány tak, abychom získali představu o životě a především smrti starých Nazců.

Náš průvodce sice vyniká obzvláště chatrnou angličtinou, na zdvořilost však nezapomíná. Po otázce, jak se nám zde líbí trochu váhám s odpovědí – aby snad nenásledovala vstřícná nabídka : „Tak už tu zůstaňte… kam byste chodili…“

Obavy však nejsou na místě – jde totiž o ryze obchodní záležitost: „Pokud by snad bylo libo nějakou tu kostičku či rubášek, není to tak docela nemožné – Japonci MOC kupovat…“

Ve vyzděných jamách byli nebožtíci ukládáni v sedící poloze, omotáni pevnou tkaninou a převázáni provazem, aby se tělo udrželo co nejvíce pohromadě a bylo připraveno pro některý z dalších životů. Do hrobu se ukládaly i předměty denní potřeby – nádoby, nástroje, hračky. O tom, že život zde byl velmi těžký a tvrdý svědčí množství dětských kostřiček a mumií, často zjevně novorozenců. Dospělí nebožtíci se zbytky černých dreadlocks – zplstnatělých culíků (dnes opět velmi oblíbených) a vyceněným chrupem působí v tichu pouště dost makabrózně. Docela ráda bych tohle místo navštívila v noci – například za úplňku by rozhodně šlo o  nevšední zážitek!

Cańon del Colca – vzhůru do hor

Už od dětství, kdy jsem s nadšením hltala pravidelně čtyři Verneovky týdně (víc půjčovní řád v naší obvodní lidové knihovně nepovoloval), a kdy jsem zvládla během 2 dnů detailní exkurzi po hřebenech And s dětmi kapitána Granta, jsem věděla, že tam někde nahoře hnízdí neuvěřitelně obrovský pták kondor – pán vzduchu, který má zvláště v oblibě unášení jehňat a malých zlobivých dětí do svého hnízda na skalních římsách. Občasné zprávičky ze světa v magazínech zajímavostí tuto hypotézu vydatně podporovaly. Právě teď je na čase tento zaručený údaj ověřit v praxi! Není to tak nesnadné, jak by se mohlo zdát – stačí navštívit kteroukoli cestovku v Limě, Cuzcu nebo Arequipě, a objednat si „condor trip“. Jako obvykle je to o penězích až v první řadě. Naše výprava je však malorozpočtová, a slova jako „full servis“ nám nahánějí hrůzu. Budí v nás dojem, že příslušný kondor nám bude naservírován na alpakovém podnosu za vkusného hudebního doprovodu s tématickým zaměřením – nejlépe snad El condor pasa. Přiložen bude každopádně i zaručeně pravý andský příbor… Pro nás mají ale cenu výhradně zkušenosti a zážitky, které nás stály pokud možno co nejvíc námahy a  úsilí – do proslulého Colca canyonu, kde lze kondory pozorovat ve volné přírodě, jezdí kromě exkluzivních turistických autokarů i domorodá linka z Arequipy. Cesta trvá zhruba půl dne a je poměrně monotónní – většina trasy vede šedožlutou písečnou pustinou, kde se prohánějí jen kotouče prachu od obzoru k obzoru a  nedohledné vrcholky And vystrkují zasněžené štíty až v dálce na horizontu. Místy jsou úbočí hustě porostlá klasickými mnohoramennými svícny kaktusů. Jsou jich doslova stovky, a některé žlutě kvetou. Ještě později překonáváme horský průsmyk a spouštíme se do údolí řeky Colca, teď téměř vyschlé. Žánrové obrázky jednoduchých stavení z nepálených cihel, stáda pasoucích se vikuní a doslova tisíce terasových políček mají skoro pohádkově pochmurnou atmosféru – tady někde by možná mohl žít Pán prstenů, skřeti a možná i trollové.

Už za soumraku projíždíme vesničkou Chivay a trpělivě vysvětlujeme průvodčímu, že opravdu nechceme zavézt k hotelu ani tady, ani na konečné v  Cabanaconde. Ano – víme, že dnes už tady žádný další autobus neprojede – náš plán je totiž trochu jiný. Oblast mezi oběma osadami je pochopitelně Národní rezervací, a je zde zákaz táboření – nebyli bychom ale Češi, kdyby nás něco takového odradilo. Pod poněkud průhlednou záminkou, že si ještě chceme natočit západ slunce si necháváme zastavit přímo na vyhlídce Cruz del Condor. Autobus pšoukne obláček kouře a zmizí za zatáčkou. Konečně jsme sami! Okouzleně hledíme do hlubiny kaňonu (prý druhého nejhlubšího na světě) a na protější nedozírný masiv And. Tam někde nahoře hnízdí kondoři.

Valem se stmívá a ochlazuje – musíme co nejrychleji najít vhodné místo utajení a postavit stan. Volíme plošinu přímo za silnicí proti vyhlídce – začíná vát dost silný vítr, a než rozbijeme tábor, máme ruce pěkně prokřehlé. Jsme docela slušně vysoko – kolem 4.000 m nad mořem. Kolem nás všude jen bizardní stíny kaktusů a bodlinatých agáve – dřevo na rozdělání ohně tu prostě není. Večeříme ve studeném svitu čelovky místní žemle, český Křemešník (náš věrný přítel) a vodu z plastové lahve. Nastává noc.

K ránu se vítr utišil a v šest hodin už je jasno, viditelnost dobrá, nálada napjatá. Přiletí – nepřiletí ? Čekání připomíná pohádku o Ptáku Ohniváku a třech zlatých jablkách. Balíme skoro mlčky, zato v rekordním čase, a ve chvíli, kdy se ze zatáčky ozve motor prvního autokaru, máme už pozice pevně v paži.

Napětí vzrůstá. Konečně v 6:45 vyklouzne ze stínu protější šestitisícovky ptačí silueta. Pomalu plachtí v ranním slunci směrem ke kříži. Za několik minut nám zcela neuvěřitelně zakrouží doslova nad hlavami. Nastává zmatek. Cvakají spouště, vrčí kamery. Nad kaňonem kondoří pár opisuje dlouhé klouzavé osmičky – prakticky nepohybuje křídly – jen mírným natočením roztaženého ocasu bravurně manévruje v úzkém koridoru. Samec je větší – může mít rozpětí křídel tak 3 m. Má černé tělo s výrazným bílým límce na krku. Samička je menší a celá nenápadně hnědá. Lituji, že mám jen lehký automat s krátkým zoomem – s tím tady moc slávy nenafotím! Najednou mi přes obličej přeletěl stín! Slyším šumění křídel a v  pádu na záda mačkám spoušť. Právě mne přeletěl kondor – tak pět, možná šest metrů nade mnou! Ve vzduchu je už pět ptáků! Válím se na zádech v prachu plošiny a fotím hlava-nehlava. Cvak, cvak, cvak. Jeden z králů vzduchu přistává na skalisku přímo pod křížem, druhý, už s roztaženými křídly se chystá k odletu. Tak tohle se snad muselo podařit!

Tohle úžasné divadlo trvá něco přes půl hodiny. Potom, stejně náhle jako se objevili, ptáci zase zmizeli. Jsou pryč. Mají prostě s turistickou kanceláří nasmlouvané letové hodiny – od 7:00 do 7:30. V mnoha případech je v Peru poměrně obtížné oddělit skutečné zážitky od těch komerčních, vymyšlených a připravených pro blaho turistů. Kondoři jsou praví a skuteční a fakt, že přilétají právě na tohle místo a v tuto hodinu je vcelku snadno pochopitelný. Protože hnízdí až na vrcholcích zasněžených hor, a mají opravdu značnou hmotnost, musí ráno využít vzdušných proudů nad kaňonem, a v termice si vysušit promrzlá křídla, než se vydají na lov. Komerční využití této skutečnosti nám připadá trochu urážející – na druhé straně Peru není zrovna bohatá země, a je proto nutné podchytit každý zdroj obživy, který se nabízí – proč tedy nevyužít nabídky Matky přírody ? Na plácku za našimi zády zatím indiánky v pestrých krojích prodávají typické čepice a rukavice s lamími vzory. Jsou závislé na příletu kondorů stejně jako cestovky – do města je příliš daleko a konkurence velká.

Divadlo skončilo. Francouzi a Japonci se pomalu usazují na svoje sedadla v  autobusech, a my nenápadně loudavým krokem mizíme mezi kaktusy, abychom nemuseli zaplatit strážci rezervace nekompromisně vybírané 4 dolary „kondorného“.

Jezero Titicaca, Los Uros, Taquile – ostrovy z rákosu a kamene

Peru je zemí protikladů a přírodních anomálií. Jezero Titicaca se svou rozlohou 8.500 m2 patří k největším jezerům na světě a je naprosto nepochopitelně také nejvýše položenou vodní plochou na světě. 3.809 m nad hladinou moře je pro srovnání např. výška vrcholku rakouského Grossglockneru. Tím však výlučnost jezera nekončí. Další oblíbenou turistickou atrakcí jsou plovoucí rákosové ostrůvky Los Uros, obývané velmi specifickým etnikem, které si zde vytvořilo vlastní životní prostředí. Původ tohoto národa, jak už to tak ve zdejších končinách bývá, je poněkud nejasný. Místní obyvatelé se od okolní aymarské populace výrazně liší typově – mají masivní hlavy s negroidními rty, kudrnaté vlasy a mnohem tmavší barvu pleti, než např. obyvatelé Puna na břehu. Živí se převážně rybolovem – a dnes samozřejmě turistickým ruchem. Jejich jediným stavebním materiálem je rákos tortora – z rákosu jsou jejich chýše, typické loďky, dokonce i podlaha pod jejich nohama. Celé ostrovy jsou vlastně jen rákosové pontony, které od spodu rychle odehnívají, a lákají tak ryby a  další obyvatele vodní říše – každý den se naseká nové, čerstvé rákosí, a navrší se na povrch ostrova. Každý krok je tady doslova „jako na vodě“ – zem se vlní a  prohýbá pod nohama za neustálého mlaskání a čvachtání. Z rákosu je dokonce i  záchod, zjevně vybudovaný pro potřebu návštěvníků a strategicky umístěný uprostřed ostrůvku. Poněkud šokantně působí regulérní porcelánová mísa uvnitř budky. Je škoda, že i tady si turistika vybrala svou necitlivou daň – to všechno originální a přírodní kazí velká plechová tabule s obrázkem zdejšího naivního umělce a pestrobarevným nápisem „Welcome Los Uros“. Přesto je rozhodně škoda je nenavštívit.

Na jezeře však nejsou pouze tyto, ale i skutečné – řekněme „kamenné“ ostrovy. Nejbližším, a možná i nejmalebnějším je ostrov Taquile. Je to opět miniaturní svět sám pro sebe – jeho společenské zřízení má velmi pevné a neměnné zákony. Zdejší ženy zabezpečují veškerou potravinovou základnu rodiny – okopávají políčka, sklízí, perou. Ať už ale dělají cokoliv, mají na boku zavěšenou nezbytnou špulku, na kterou za chůze spřádají lamí vlnu. Jen žádné prostoje, proboha! Zato muži se hned z rána usadí na sluníčku ve slušivých krojích s  bílými košilemi a ozdobnými šerpami a začnou s tou pravou chlapskou prací. Pletení čepic a dalších předmětů z lamí vlny je totiž výhradně mužskou záležitostí… Ženy pak hotové výrobky prodávají je místnímu „kalfarovi“, který je ve své prodejně nabízí turistům s nezbytným výkladem, jak je používat. Nošení čepice je tady totiž věda – a to věda ryze společenská. Podle toho, jaký vzor a  barvu má čepice se totiž pozná postavení nositele. Svobodný, ženatý, zadaný….Způsob, jak si mladý muž čepici nasadí deklaruje jeho postoj – „na Křemílka“ – s bambulí dopředu znamená, že je nezadaný a hledá dívku. S bambulí dozadu – pozor, na mne to nezkoušej – jsem zasnoubený. Snoubenci totiž musí svůj úmysl vstoupit do manželství včas oznámit celému ostrovu, neboť z ryze praktických důvodů svatba se tu koná korporativně – jen jednou v roce, a kdo zaváhá, musí čekat na svou příležitost zase celých dlouhých 365 dní. Na ostrově se s neposvěcenou láskou není dohromady kam schovat, a tak může být čekání dost tíživé.

Vzduch je tu už poměrně řídký, a teplo také vypadá jinak – proto také kulichy a rukavice – přesto jízda po mělkém jezeře není zcela bez nebezpečí – varování, které na počátku výletu dostanete od kapitána lodi, a které se Vám bude zprvu zdát nesmyslné, je oprávněné! Titicaca totiž klame – při vysoké nadmořské výšce a zdánlivě chladném ovzduší se slunce odráží od vodní hladiny s intenzitou infrazářiče. Sluneční paprsky překvapivě způsobí většině nevěřících pasažérů zarudlé a slzící oči, spálený nos a rozpukané rty.

Cuzco a Posvátné údolí – Samé ruiny
(Sacsayhuaman, Quenco, Tambo Machay, Puca Pucara, Ollantaytambo, Machu Picchu)

Ááreqipá-ááreqipáá, Cúzco-cuzco-cuzcó, a Líímáá, a Líímáá, ozývá se bez ustání na všech autobusových nádražích všude, kam přijedete. Konkurence je všude a jíst se chce! Každý řidič autobusu má k ruce ještě dva pomocníky – nadhaněče. Ti bedlivě sledují příchod zájemců o transport často už na ulici před nádražím, aby jim snad případného cestujícího neodlapila konkurenční společnost. V Peru existuje jediná krátká železnice z Arequipy přes Juliacu, kde je odbočka do Puna, přes Cuzco do Quillabamby, a nadto vlak je nepoměrně dražší. Veškerý transport se tu odbývá autobusy, event. mikrobusy. Jezdí se odkudkoli kamkoli – a hlavně kdykoli. My preferujeme jednoznačně noční přejezdy – ušetří se tím především čas, který bychom tak jako tak jen zbůhdarma prospali, jednak peníze za nocleh. V některých případech je možno za mírný příplatek (v přepočtu asi 50,-Kč/os) jet první třídou. Ta se tady označuje jako „Pullman“. Jde o oddělené kupé ve spodní části autobusu, kde je cca 10 sedadel se specielní lůžkovou úpravou – lze je sklopit opravdu do téměř vodorovné polohy. Součástí servisu je dokonce deka. Pokud dojedete do cílové stanice nad ránem, nechají Vás zpravidla dospat do 6:00 hod. , kdy autobus obvykle nastupuje zpáteční cestu.

Jízdní řád často platí pouze orientačně – pojede se, až bude vůz plně obsazen. V okamžiku, kdy připustíte, že ano, že opravdu jedete TÍM směrem, stáváte se bezvládnou hračkou v rukou autobusového teamu. Strhnou Vám ze zad dvacetikilový batoh, zatočí s ním nad hlavou a se vší rozhodností ho nacpou do nějaké škvíry v zavazadlovém prostoru. Kam, to Vy už ovšem nevidíte (a buďte rádi) – někdo jiný už Vás tlačí po schůdcích dovnitř, zatímco autobus startuje. Průvodčí mocnou ranou uzavře zavazadlový prostor a prudkým sprintem z místa dostihne dveře. Naskočí už za jízdy – a začne kontrolovat jízdenky. Není čas na hrdinství – přece jste říkali, že chcete jet..?

Prožili jsme tyto dramatické chvíle nesčetněkrát, v mnoha zemích, v mnoha městech světa. K jedněm z nejkrásnějších patří rozhodně Cuzco – východisko všech výprav do Posvátného údolí Inců. – Sacsayhuaman, Quenco, Tambo Machay, Puca Pucara, Ollantaytambo, Machu Picchu. Město je pochopitelně současně jedním z  nejvýraznějších turistických uzlů vůbec – přesto si dokázalo udržet neopakovatelnou, až pohádkovou atmosféru.

Zdejší koloniální architektura se všemi těmi balkony, podloubími, patii a  kašnami působí nesmírně romanticky a intimně. Uzounké, křivolaké uličky s  kočičími hlavami, krámky s nezbytnými lamími čepicemi a svetry, ale také restaurace a hotýlky pro každou kapsu. Můžete tu spát a jíst za desítky (možná i  stovky) dolarů, nebo za pár solů – pro každého se něco najde. Katedrály, kláštery a kostely jsou často postaveny na základech původních inckých paláců a  chrámů. Pokud byste si chtěli Cuzco a jeho okolí pořádně užít, budete potřebovat minimálně 5–7 dnů – a nebudete se nudit.

My jsme bohužel tolik času neměli, protože život českého cestovatele je obvykle svázán omezenými časovými i finančními možnostmi. Proto se vydáváme na první prohlídku hned po příjezdu. Vybrali jsme si malý hotýlek ve srázné uličce na horním okraji města, odkud je to něco přes půl hodiny chůze do kopce k jedné z posledních pevností, kde Inkové odolávali náporu conquistadorů. Sacsayhuaman – mezi batůžkáři familiérně nazývaná „Sexy woman“. Cestou potkáváme svátečně oblečenou indiánku s načesanou lamou na provaze. Usmívá se a ochotně nám zapózuje – cena 1 sol. Každý potřebuje práci – někdo je kominík, někdo letec – a  ona je prostě „Pohlednicová indiánka s lamou“. Je to počestné zaměstnání a  případné pohoršení není na místě.

U bran pevnosti je možné si koupit turistickou vstupenku, umožňující v  průběhu několika dnů vstup do celé řady zdejších památek, kostelů a muzeí.

Sacsayhuaman je velká a poměrně zachovalá pevnost s branami, zbytky věží, a celým komplexem místností a chodeb. Na jejich stavbě prý pracovalo mnoho tisíc inckých kameníků, kteří těžili, dováželi a opracovávali kámen z blízkých i  vzdálenějších lomů. Přesnost jejich práce přetrvala věky – obrovské až 300 tunové bloky do sebe zapadají tak těsně, že do jejich spár se nevejde pověstná čepel nože. Tyto zdi odolaly dokonce i velkému zemětřesení v roce 1950, zatímco pyšné španělské kostely dole v Cuzcu padly.

Dominantu pevnosti tvořily tři věže – největší Muyu Marca s kruhovou základnou, a dvě další, hranaté – Kalla Marca a Puanca Marca. Za nimi stojí nezbytný Chrám Slunce, odkud je nejkrásnější pohled na město dole pod ním.

Uprostřed komplexu je tzv. „promenáda“, travnatý prostor, na kterém údajně hraví a soutěživí Inkové provozovali před zrakem svého vládce Pachacutiho závody v běhu a jiné sportovní kratochvíle. Na jejím vzdálenějším konci jsou dokonce dlouhé, do vysokého lesku oblýskané kamenné skluzavky, kde se bojovníci rozptylovali ve vzácných chvílích míru.

Strávili jsme tu dost času a nachodili víc, než jsme si původně představovali – ale na bolavé nohy se snadno našlo řešení. Další prohlídku absolvujeme koňmo. Půl až celodenní projížďka na koni (podle Vašich jezdeckých schopností) po dalších inckých památkách je prostě báječné zpestření (dokonce i kdyby se Vám podařilo nespadnout)! Koníci jsou malí, podobní našim huculům, a naprosto mírní. I v případě, že jde o Vaši první zkušenost na koňském hřbetě, můžete si pro jednou dopřát luxusního pocitu, že právě Vy jste ten kralevic, který přijíždí na bílém koni – a kochat se a kochat…rozvaliny Slunečního chrámu Quenco, lázně Tambo Machay a menší tvrz Puca Pucara jsou bukolická místa s pasoucími se lamami a háji eucalyptů, a lidé, které potkáváte, jsou usměvaví. Někdy nabízejí u cesty suvenýry, nebo jídlo – jindy ale jen prostě jdou odkudsi kamsi – a usmívají se. Žijí – a to je přece důvod k úsměvu – nebo ne ?

Už za šera, příjemně unavení a trochu zasnění se vracíme do města, kde se zatím rozsvítila světla barů, pizzerií a kavárniček. Před každou z nich stojí dívka nebo mladý muž a láká Vás právě na tu SVOU specialitu. Nejlepší ceny, největší porce, speciální nabídka – všechno jenom pro Vás, pane a paní…Když se ale nemůžete rozhodnout, nebo vezmete zavděk pouličním občerstvením do ruky, neurazí se – s úsměvem Vám popřejí hezký večera … – „Tak třeba zítra, pane ?“

Zítra nás ale čeká další z hvězdicových výprav do Posvátného údolí. Neboť nás volá to nejkultovnější ze všech míst v Peru – Machu Picchu. Původní záměr absolvovat proslulý Inca trail – 3–5ti denní výstup po cestě, kudy vybíhali inčtí běžci „tumi“ s čerstvými zprávami pro svého vládce, a na který jsme už doma pečlivě trénovali a volili optimální výstroj, se z ekonomických důvodů nekoná. Ještě vloni bylo možno pořídit výstup pouze za cenu vstupného – 17 dolarů – letos se ale (zjevně z tržních důvodů) změnila strategie peruánského Ministerstva turismu – NENÍ dovoleno jít bez průvodce (ačkoli cesta je nade vší pochybnost vydupaná tisíci amerických, francouzských, japonských i českých turistů), NENÍ dovoleno jít bez nosičů, NENÍ dovoleno jet domorodým vláčkem. Naopak JE možno si toto všechno zajistit u kdekteré cestovky v Cuzcu – za nějakých 160–180 dolarů na osobu to prostě NENÍ problém…

Naše finanční základna činí 800 dolarů na celou výpravu a člověka. Z uvedeného vyplývá, že pro naši expedici „Dos Invalidos 2002“ prostě NENÍ možno…

Musíme tedy zvolit fyzicky i finančně méně náročnou variantu – pojedeme autobusem do Ollantaytamba, a odtud turistickým vláčkem do městečka Aguas Calientes (v překladu „horké prameny“). Odtud lze do posvátného města vyjít mnohem kratší cestou – zhruba 1,5 hod. výstupem až k hlavní bráně. Pro ty, kterým heslo „vítězství ducha nad hmotou“ nic neříká, nebo už mají své bohatýrské období za sebou, jezdí mezi Aguas Calientes a Machu Picchu kyvadlová autobusová doprava – my se ale budeme tvářit, jako by nic takového neexistovalo, a provedeme svůj výstup, jako bychom byli první, kdo tak učinil.

Zítra je už dnes. Jedeme docela obyčejným autobusem do docela obyčejného městečka Ollantaytambo – tak docela obyčejný den to ale není ani pro nás, ani pro domácí. Městečko je jako vylidněné – jak by ne, když takřka všichni zdejší obyvatelé se shromáždili na místním školním hřišti. Právě dnes tady totiž probíhá každoroční školní soutěž v podání tradičních andských tanců. Pod volejbalovým košem se usilovně snaží školní kapela. Zní temné dunění bubnů a  vřeštivé zvuky Panovy píšťaly. Třídy postupně předvádějí svoje kreace. Každá má vlastní, pestře barevné kroje a tančí podle klasické choreografie. Diváci nadšeně tleskají a povzbuzují tanečníky. Holčičky a kluci s výraznými inckými profily, s velikánskýma tmavýma očima pod barevnými klobouky a čepci – pro fotografa je to učiněný ráj. Sluníčko pálí, podává se skopové a domácí kukuřičné pivo chicha. Turnaj bude zřejmě probíhat až do večera – nás ovšem volá pevnost na strmém kopci nad městem.

Podle legendy dostalo město, které bylo jedním z důležitých správních středisek incké říše, své jméno po inckém vojevůdci Ollantayovi, který se opovážil postavit na odpor Velkému Inkovi – Pachacutecovi z lásky k jeho dceři, princezně Nusta Cusi Collyu.

Nahoru do pevnosti vede monumentální široké kamenné schodiště, lemované z  obou stran terasovými políčky. Vysoko na protějším, snad ještě strmějším kopci jsou jako hnízda vlaštovek přilepené sýpky. Inkové určitě netrpěli strachem z  výšek – nedokážu si představit, jak se po uzounké pěšince mohl kdokoli promenovat bez horolezeckého vybavení – a k tomu ještě s pytlem zrní na zádech. Sýpky však byly strategicky nejdůležitější částí pevnosti, protože bez zásob by byli obhájci brzy nuceni se vzdát bez boje.

Z obytné části pevnosti se pochopitelně zachovaly pouze hradby a obvodové zdivo. Téměř kolmé stěny skalního ostrohu jsou celé porostlé sluncem vysušenými trsy agáve s tvrdými ostrými trny a cáry šedomodrého lišejníku, které vypadají jako pavučiny v komnatách dávno opuštěného hradu. Místo má ponuře důstojnou a  chmurnou atmosféru. Není divu, že se incká říše, přestože trvala sama o sobě pouze jedno století, tak silně zapsala do historie a povědomí lidstva.

Vlak do stanice Aguas Calientes

V osm hodin večer staví v Ollantaytambu vláček, který Vás odveze do Aguas Calientes. Odtud vede přímá cesta na Machu Picchu. Šťastlivci, kteří si mohou dovolit luxus několikadenního Camino del Inca, vystupují, ovšem ráno, na magickém 88. kilometru, kde je čekají nosiči a strážci rezervace na můstku přes divokou Urubambu – a může se jít. Vláček jezdí tam a zpět – ale pozor – není to vždycky ten stejný vlak. Právě tady se ukazuje nejzřetelněji diskriminační systém peruánských drah. V žádné jiné zemi jsme se s tím zatím nesetkali v tak vyhrocené podobě. Pro domorodce je určen „public“ za 10 solů (necelých 100 Kč) – turistům je ale jeho použití zakázáno. Prostě Vám do něj neprodají jízdenku a  nenechají Vás do něj nastoupit. Je to trest. Jsi bílý – celý život máš všemožné výhody, bavíš se, zatímco my tvrdě pracujeme – tak teď plať! Fyzicky se ale jedná stále o tentýž vlak, rozdělený na vagony pro místní a gringos.

Cesta pro bílé stojí 10 dolarů tam a deset zpátky. Ale jen tím večerním tam a  ranním zpátky. Ostatní spoje nejméně 20 dolarů, ale i mnohem více! Tento důmyslný systém nutí chudého turistu, aby v Aguas Calientes přenocoval, a tudíž nechal ve městě svoje peníze za ubytování a jídlo… Zatínáme zuby a podřizujeme se. Systém nezměníme a Machu Picchu samému je naše návštěva lhostejná. Ono tu bude stát věčně – a co my ?

Vlak je plný batůžkářů – zástup těch, kteří odmítají konzumní život. Jsou převážně mladí – Francouzi, Belgičani, Němci, Američani, Španělé. Ojediněle nějaký ten Čech. Podle počtu procestovaných dní a měsíců mají stále větší patinu, jsou stále úspornější ve svých potřebách. Těžké boty, vyšisovaná trička, kulichy a dredy. Noblesa toho, kdo nic nepotřebuje. Moje cesta je cesta je cesta…

Vláček kodrcá tmou a kymácí se z boku na bok, protože vagony mají sice normální šířku, podvozek je ale úzkorozchodný.

Do Aguas Calientes dorážíme asi o půl desáté večer. Vzdor svému lákavému jménu (v překladu horké prameny) a strategickému významu je to zavšivená díra, připomínající Yukon minulého století. Koleje jsou osou městečka, náměstím i  tržištěm. Jimi sem proudí život a peníze. Zatímco na jednom peróně sedí před luxusními restauracemi bohatí turisté u stolů se zelenými a červenými ubrusy a  popíjí víno, na protější peron vykládají tlusté indiánky svoje obrovské rance přímo do bláta.

Peróny vroubí z obou stran stánky se suvenýry a hotely. Ty nóbl, ale i  takové, které připomínají ubikace v trestném táboře. Výhled z oken je ale pro všechny stejný – plechové střechy slumů, bláto a odpadky. Realita je někdy paradoxní.

Machu Picchu

…..Aguas Calientes v šest hodin ráno je šedivé, chladné a nevlídné. Nástupiště zeje prázdnotou, zmizely prostřené stoly i pestré rance indiánek. Koleje jsou ještě potažené noční jinovatkou a mezi pražci se toulá dvojice hubených psů doufající najít něco k snědku. Spěcháme. Chceme být nahoře dřív, než první ranní várka turistů z autokarové sekce. Cesta vede vlevo podél kolejí a dál prašnou silničkou kolem horské řeky Urubamby, prudké a plné balvanů. Těsně za campem s několika stany přecházíme most a začínáme stoupat. Tady už roste typická pralesní vegetace – na listech palem, divokých banánovníků a orchidejí se ještě lesknou kapky nočního deště. Výstup trvá průměrně zdatnému turistovi asi jeden a půl hodiny až k samotné bráně do areálu Machu Picchu.

Machu Picchu je klišé! Notoricky známá záležitost…Něco, co zná každý. Ale pozor – systém a la „brouk Pytlík“, aneb: „Všechno vím, všechno znám, já jsem se totiž narodil v kině“ tady neplatí! Určitě jste o něm mnohokrát četli ve 100 + 1, Koktejlu a National Geografic. Viděli jste ho v kině. Jistě… Ale stejně – některé věci se jaksi zprostředkovat nedají. I kdybyste znali všechny nejsrdceryvnější příběhy lásky v dějinách lidstva – co je to proti tomu Vašemu! Rómeo a Júlie, Petr a Lucie, Antonius a Cleopatra – to je TAK dojemné – jenomže to je přece jenom dííívadlo – ale když Vy… – no to bylo ale něco úplně jiného!

Přesně tak je to s Machu Picchu. JE notoricky známé. Je zprofanované! Je komerční! To všechno je. A kromě toho je ještě něco – je totiž naprosto ÚŽASNÉ. Nechte za sebou to parkoviště, pětihvězdičkový hotel, zlatnictví a pizzerii. Zaplaťte vstupné a slibte, že v areálu nebudete jíst, pít ani kouřit. Slibte cokoli. A pak jděte.

My jsme to udělali. Už po pár krocích se nám otevřel pohled na první terasy s  políčky, obranný příkop a hospodářské budovy. Docela normálka – jen o trochu výš a trochu jinak. Zatímco doteď jsme se setkávali se souvislými horskými masivy, tady je to jiné. Tady je všechno jiné. Přímo ze dna údolí se zdvihají jednotlivé horské štíty, nejvyšší, jaké jsem kdy viděla. Jakoby se člověk díval na mrakodrapy. Dívá se, vidí – a říká si: „No to je prostě NESMYSL…“. Je to ohromné a trochu neuvěřitelné.

Teď ráno je zataženo, vrcholky kopců jsou v mlze a hrozivé temné mraky podbarvují celou scenérii. Začíná pršet. Machu Picchu dostává majestátně hrozivý podtext. Záběry možná nebudou tak kvalitní, tak ostré – na druhou stranu dostanou dynamiku – a především! Devizoví cizozemci se stáhli do ústraní, a my máme možnost zachytit všechnu tu historii bez současných žlutých pláštěnek, deštníků, a apartních cestovatelských kloboučků. „Madam – máte nádherný turban – mohla byste hnout tou svojí zatracenou p....í a uhnout mi ze záběru ?! Ach ano, děkuji – jste velmi laskava…“ Tak tady! Tady a tady! Na každém kroku se člověku nabízí zase jiný a rozhodně úžasnější úhel záběru…„Tohle už tam mám přece pětkrát – jenže ne TAKHLE!“ Chrám Slunce, Chrám se třemi okny, Intihuatana – Sluneční kámen, nazývaný také „lapač slunce“ byl pro indiány symbolem síly života. Sluneční paprsky mají zázračnou moc vrátit ztracenou energii, dobít baterky … A co ještě ?

Ještě Huayna Picchu. Když stojíme na jejím úpatí, říkám si s mírným pobavením – : „Ale ne, to rozhodně NEHROZÍ! Tam přece nikdo vylézt nemůže! “Když se člověk pevně rozkročí a zvrátí hlavu úplně dozadu, vidí rovnou stěnu, končící v  nedohlednu na nebi. Přesto se na té tréninkové horolezecké stěně pohybují různobarevné tečky – nakonec to snad ještě budou lidi!? …No dobře – tak jdem…

Přes všechnu nepravděpodobnost není výstup tak hrozný, jak vypadá. Průměrnému jedinci trvá tak jeden–jeden a půl hodiny a až na několik zvláště lahůdkových míst vlastně není ani až tak nebezpečný. Rekord prý je 22 minut – zde se ovšem zjevně jednalo o křížence Emila Zátopka s Rakoncajem… Nevadí! Nemusím být všude první a nejdřív…i tak je to skvělé! Nejenom proto, že je odtud nádherný pohled – paradoxně DOLŮ na Machu Picchu. Trochu i pro ten pocit mrazení – a hrdosti: „Jednou – už asi brzy – se naučíme i létat!“.

Někdo dávno před námi uměl komunikovat s přírodou, znal lépe otázky i  odpovědi a nepletl si žebříček hodnot s účtem ze Supermarketu…

 

zpět

~

www.HicSuntLeones.info