Západní Papua
Surat Jalan
Po čtyřech dnech putovaní a pěti přestupech včetně Číny jsme dnes ráno dorazili na Papuu! Zatím bez ztráty květinky a bez úhony - jen přepečliví Číňani mi vydolovali ze dna mého velkého batohu malilinký zapalovač. Je to velmi pracovitý národ... Momentálně jsme v Jayapuře a držíme v ruce čerstvý, pro nás nejcennější dokument - Surat Jalan - tj. povolení ke vstupu do kmenových území! To ovšem znamená, že pokud budou umět příslušníci kmenů číst a vpustí nás do osad, nějakých 14 dnů o nás neuslyšíte. V případě obzvláště velkého úspěchu už o nás neuslyšíte VŮBEC...
Když cesta není cíl
Na Papuu se člověk nikdy nemůže dost připravit. Základem úspěchu je improvizace! Cestujeme jak se dá a čím se dá – letadlem, na motorce, nákladní lodí… (velmi tulácké!) Jede to pomalu, ale naším směrem! Kocháme se pohledem na zlatokopecké osady podél řeky. Poslední úsek cesty jsme si museli najmout „charter speedboat“ – nájemnou motorovou loďku s nízkým ponorem – tady už žádná jiná doprava nefunguje. Je to pěkně drahé a kam nás vlastně dovezou je ve hvězdách! Vysadili nás na bahnitém břehu u shluku chatrčí z nehoblovaných prken – frr, a byli v tahu! „Haló, není tu nějaký průvodce?“ volám indonésky. To je asi blbost, ne? Jenže někdy se blbost může i vyplatit! Ten chlapík v usmoleném triku, co vykoukl z první chajdy je totiž Koroway! Domestikovaný, ale je! A taky samozvaný „gájd“! Nemluví sice anglicky, ale za to je v džungli jako doma!
Zpátky na stromy!
Ráno jsme vyrazili do bažin! Prodírali jsme se s naším domorodým průvodcem a dvěma nosiči pro nás neviditelnými stezkami po shnilých kmenech ležících v hlubokém bahně často i pod vodou. Brodili jsme po kolena, občas i po třísla. Mačeta byla neustále v permanenci. Jen tak jsme mohli každý den dojít nejhustší džunglí k následující osadě dalšího klanu. Občas jsme potkávali vysoké „ tree-housy“, které daly jejich obyvatelům přezdívku „stromoví lidé“. Na ten nejvyšší, třicetimetrový velitel bez zaváhání vylezl (to já zas takový nadhled mít nemusím)!. Ještě v nedávných dobách se tak domorodci chránili před napadením nepřátelským kmenem, ale dnes už se kmenové války nevedou (?) a Korowayové se přestěhovali do mnohem nižších „pondoků“. Spravedlivě jsme dělili o naše kafe a tabák a spali s nimi bok po boku stočení do klubíčka kolem doutnajícího ohniště a do usínání nám něžně znělo pochrochtávání malých prasátek, zavěšených v síťovce „noken“ nad našimi hlavami.
Korowayská dieta
Naše předchozí obavy, že budeme celý pobyt jíst jen rýži se díky drobnému informačnímu šumu nenaplnily a tak nám celý čas nezbylo než držet přísnou „korowayskou dietu“ - ságo, ságové červy, omáčkou buaméra a také jednu vlastnoručně ulovenou vačici.
Získali jsme úžasné záběry z dobývání sága i specifického stylu rybolovu. Bývalí obávaní lovci lebek nejsou žádní „primitivové“ ve smyslu nižších živočichů – mají své radosti i lítosti, milují svoje děti a psy… Všechno je jen o žebříčku hodnot! K životu přece stačí tak málo! Kdyby přišel věčně diskutovaný „black-out“, ukázalo by se možná dost rychle, kdo má větší předpoklady pro přežití! Týden nádherného dobrodružství, během kterého jsme si párkrát sáhli i na dno sil skončil. Zítra nás čeká další cesta za novými zážitky…
Vítejte v Městě bahna
Dorazili jsme do Agats. Jako je Los Angeles Město andělů a Praha Město věží, nese Agats hrdý název Město bahna! Právě začíná každoroční velký asmatský kulturní festival. Zahájení je grandiózní - na velké náměstí nastupují ze čtyř světových stran čtyři skupiny papuánských asmatských tanečníků. Mají čelenky z peří nebo kožek kuskusa, pomalované obličeje a ženy sukénky z trávy. Muži bubnují na bubny potažené ještěrčí kůží a halekají jako na lesy. Uaaa, uaaa! N´Dormom! Tanečníci do vyčerpání předvádějí divoké pohybové kreace. Úžasné lidské typy, změť zpocených černých těl... Právě začínáme!
Na čas
Dnešní den je zasvěcen soutěžím. Časně ráno pětičlenné posádky pádlující ve stoje na dlouhých kanoích předvádí rychlostní závod na řece. Hlavní program je něco, co si jen stěží dokážeme představit. Dvě stovky místních řezbářů musí za čtyři hodiny z přiděleného polena jen s použitím dlát vytvořit dřevořezbu na dané téma. Polonazí muži sedí těsně vedle sebe, ozývá se jen tlukot kladiv, hobliny létají vzduchem. Už po hodině dostává dřevo podobu lidské postavy. Přichází čas na detaily. Každá socha je jiná, osobitá, vytvořená bez předlohy, jen dle představy tvůrce. Současně uprostřed prostranství křepčí za zvuku bubnů do úpadu nejlepší tanečníci. Konečně je hotovo, muži odkládají nástroje a odevzdávají hotové dílo, za které obdrží symbolický honorář a cigarety. Tahle díla ale na prodej nejsou – všechna budou uložena v místním muzeu!
Černé ovečky Boží
Protože bydlíme v Misii, a to dokonce s plnou penzí a za skoro božskou cenu, zúčastnili jsme se i nedělní mše - a byl to zážitek! Katedrála je narvaná k prasknutí, lidé jsou svátečně oblečení stejně jako u nás, ale tady veškerá podobnost končí! Biskup Aloisius celebruje mši v bílém ornátu s asmatskou péřovou čelenkou na hlavě místo mitry, černé tváře ministrantů září nad běloskvoucími komžemi. Vpravo od kněžiště mají svá sedadla vyhrazena původní Asmati, polonazí a s kančími kly v nose. Přišli přijmout tělo Páně... Vzhledem k jejich lidojedským rituálům je jim tento obřad možná bližší, než bychom čekali! Bůh přece miluje všechny své ovečky - i ty ČERNÉ!
Satu kali, dua kali, BUNGUS!
Odpoledne začíná to, proč se sem většina návštěvníků sjela především - dražba dřevořezeb, kterými je Asmat proslulý. Ceny nejlepších kousků šplhají na hranici 15 milionů rupii tj. asi 30.000 Kč! Diváci přihazují, většinu nejdražších výtvorů získávají zástupci policie a armády. Jen proti biskupovi se nikdo neodváží přihazovat ani tehdy, když nabídne o dost nižší cenu. "Satu kali, dua kali, BUNGUS!" Tedy: "Poprvé, podruhé, PRODÁNO!" Tady to není o sběratelích umění, ale společenské prestiži... Ostatně nás bílých je tu dohromady – ČTYŘI!
Tohle je PAPUA!
Neznáme žádné jiné letiště na světě, kam se dá dojet pouze lodí. Na travnaté letištní ploše hrají kluci fotbal a pobíhají psi. To je letiště Ewer. Vaška málem přejelo letadlo, které tak úplně nedobrzdilo konec ranwaye! Na Papue operuje hned několik leteckých společností, které létají leckam, ale skoro vždycky s přestupem. Létá se převážně výhradně dopoledne, takže jeden den se přesuneme do jednoho místa, kde musíme přespat, bychom mohli druhý pokračovat v cestě. To stoji nejen peníze, ale i čas. Několika hodinová zpoždění jsou pravidlem, časté jsou i zrušené lety. Z Agats do Merauke nás to stálo tři dny času a spoustu námahy. Vždyť přece létat je tak snadné! Tohle je PAPUA!
Spálená země
Konečně jsme dorazili do Merauke - nejvýchodnějšího města Papuy i celé Indonésie. Pokračovali jsme 97 km autem do NP Wasur až k hranicím s PNG. Dál už několik hodin na těžko jen pěšky, v oslepujícím vedru vyprahlou krajinou mezi rudými termitišti a ohořelými kmeny eukalyptů. Konečně jsme dorazili na tábořiště u skoro vyschlého napajedla. Naše úsilí bylo korunováno kardinálním neúspěchem! SLYŠELI jsme křik rajek, dusání klokanů walaby, důstojný krok kasuára i další ptáky. Neviděli jsme ani jediného! Je příliš horko a zvířata se ukrývají v hustém porostu. Bush nám tentokrát nevydal svoje poklady…
Raja Ampat
Raja Ampat, souostroví čtyř králů, patří k nejvyhlášenějším potápěčským lokalitám světa. Desítky ostrovů a ostrůvků v průzračně modrém moři nabízejí úžasné potápění i šnorchlování s tisícem druhů ryb, korýšů a korálů. My jsme si vybrali ostrůvek Korderis v Dampierove průlivu, sice bez internetu a sladké vody, ale za to s partou prima lidi z celého světa. Ale POZOR – Raja Ampat je sice ráj, ale jen pro ty zkušené! Většina ponorů je silně driftová, jsou tu silné proudy a výjimkou nejsou ani tzv. „negativní ponory“ s vyfouknutým žaketem a pod heslem: „Sejdeme se na dně“! Z toho vyplývá, že zatímco se ostatní včetně Vaška potápěli – já jsem byla spíš potápěna… No jo, pro věčného začátečníka, jako jsem já, to tak úplná brnkačka není!
Sláva Neptunovi!
Každý den jsme vyjížděli na ponory do okolí. Z větších druhů jsme viděli mořské želvy, barakudy, útesové žraloky, a dokonce vzácného žraloka wobeggonga! Poslední den nám Neptun seslal setkání se třemi obrovskými, asi čtyřmetrovými mantami! Ta krása se nedá popsat slovy, to se musí vidět! Neodjíždělo se nám snadno, ještě by se toho dalo vidět a zažít spousta, ale, jak praví básník "čas oponou trhl" a nás už čeká jen složitá třídenní cesta zpátky domů, z Jakarty přes čínský Guangshou do Paříže, odtud do Vídně a nakonec sláva Bohu do Prahy, kde, jak se zdá, nás uvítají třeskuté mrazy!
~